Inkoustově černá tma Danielu děsí, není vidět ani na krok, strachem se jí nekontrolovatelně podlamují kolena. Najednou se zastavuje před rozlehlou podzemní síní a váhá při každém dalším kroku. Pomalu a ostražitě kráčí přímo do zaťatých drápů odhalující se pravdy, přitahována vábivým mihotavým světlem, chodidla bosá, o nemilosrdné kamení rozedřená do krve. Ještě několik opatrných, bolestivých kroků a ocitá se před nevelkou prohlubní ve skále, připomínající starobylou svatyni. Před tímto oltářem pravdy, mihotajícím se v mrazivém chladu, jsou mezi kamením v pravidelných řadách rozestavěné zapálené bílé svíce. Další dvě černé svíčky hoří přímo ve skalní prohlubni a osvětlují jakousi sošku. Z dálky se ozývá mohutný hukot a bublání podzemní vody.
Daniele přejde mráz po zádech v okamžiku, kdy s úlekem poznává hadrovou panenku, stejnou, jakou před časem sama vyrobila. Panenka má obličej bez očí, bez rtů, a v celém těle zapíchané velké množství špendlíků s červenými hlavičkami. Okamžitě jí v tu chvíli stéká po zádech ledový pot. Z hrdla se jí marně dere výkřik hrůzy, nedokáže vydat ani hlásku. Pokouší se zakrýt si obličej, ale ruce jí nehybně zdřevění podél strnulého těla.
„No tak, jen se dívej – dívej se, Danielo! Nezavírej oči! Sama před sebou nikam neutečeš, a ty to víš. Ty to víš! Nemáš žádnou šanci. Dívej se, cos způsobila!“ rozkazuje vtíravý, výhružný a nevlídný hlas. A jeho pronikavá ozvěna se z útrob jeskyně vrací s nebývalou intensitou, stále kolem dokola. Hlas, jehož ničivá síla zabodává se Daniele přímo do mozku, jako jedem otrávené šípy. Plameny svící varovně zaplápolají. S nebohou ženou se vše zlověstně roztočí, žilami jí proudí strach, tak citelný, jako by měla každou chvíli okusit pocit smrti. Nespouští z panenky vyděšené oči, dívá se upřeně, bez jediného mrknutí, tak dlouho, až se obraz rozplyne v šedé mlhovině. Je strachem bez sebe, když zpoza mlhy nečekaně vystoupí záhadně se usmívající tvář Adamova. To už Daniela nedokáže vydržet a v hrůze a zoufalém výkřiku zakryje si obličej zpocenými dlaněmi.
„Mohlo tě přece napadnout, že si vezmu Anetku s sebou.“ říká pomalu a důrazně Adamův hlas, plný pohrdavého výsměchu, vychutnávající si každé jednotlivé slovo, jako delikatesu rozplývající se na jazyku. Jako by přímo před sebou živě viděla jeho zelené, studené oči.
Krůpěje studeného potu se rozlévají Daniele už po celém těle, svírá ji skličující pocit provinění. Bílé a černé svíce bez varování pohasínají a opět se snese naprostá, neproniknutelná tma a chlad tak mrazivý, že nemůže ani popadnout dech. Téměř se dusí, chce se jí zvracet, a v tu chvíli své vlastní tělo vnímá jako temný, ten nejtemnější chrám zla, zoufalství a navždy zpečetěné tragédie.
Probudila se uplakaná. Skutečné slzy smáčely polštář pod hlavou. Za svítání se Daniela posadila na trávník před bungalovem, zahalená jen do deky. A nepřítomným pohledem dívala se na východ slunce, výraz očí však měla hrůzně prázdný. Nevnímala jako jindy krásu ranního rozbřesku, líně se probouzejících a se sílícím slunečním svitem měnících se barev a veselý zpěv mořského ptactva. Opět byla proti své vůli zavalená nepříjemným pocitem, že na ni svrchu shlíží přísné oči soudců, a trpělivě čekají na rozhřešení. Myšlenky měla těžkopádné, stále se utápějící ve vině, kterou nelze ani při troše dobré vůle popřít. A jen ona sama se má s touto nesnesitelnou skutečností vypořádat? Obává se, že to nedokáže. Už nikdy.
Hlasité předčítání