Za okny tma už krájí zbytek dne
a do pokoje pouští jenom chlad.
Já našel v knihách listy volně složené,
kde kdosi zkoušel ticho otisknout a hrát.
Je to text o tobě, o noci bez jména,
kdy zhasla lampa a svět ztratil pevný bod.
Kdy v těžkém vzduchu stál jsi jenom ty,
můj hřích, můj přístav a můj doprovod.
Pamatuji si, jak tvůj stín se promítal
na starou stěnu – dlouhý, štíhlý, tichý.
Když pomalu sis rozvázala hedvábí
a do ticha se smíchaly tvé vzdechy.
Šaty ti sklouzly k nohám jako tichá voda
a v pološeru, které kradlo tvář,
zbylo jen tvoje tělo, čisté, horké, blízko,
na němž se líně pásla luneční zář.
Přišel jsem k tobě zezadu, bez hlesu,
ruce ti položil na chladná ramena.
Cítil jsem, jak ti kůže okamžitě ztěžkla,
jak pod mým dotekem jsi celá zmatená.
Sjel jsem ti dlaní dolů, po obratlích,
kde končí záda a začíná tvůj svět.
Tvůj tichý povzdech protáhnul se nocí,
když otočila ses a políbila mě zpět.
Tvé rty byly jak oheň v zimním lese,
divoké, lačné, s chutí noční tmy.
Když držel jsem tě za boky a tisknul k sobě,
bylo to víc, než jenom pouhé snění.
Vášně nás obemkly s tichou jistotou,
vlnila ses jak řeka v jarním tání.
Každý náš pohyb psal tu skrytou báseň,
kterou čas dlouho schovával před svítáním.
Byl to ten moment, kdy romantika pálí,
kdy kůže na kůži zanechává stopu.
Když tvoje prsty proplétaly se s mými
a my jsme stoupali až k samotnému stropu…
…všech lidských smyslů. Tvůj dech na mém krku,
tvá ňadra přitisknutá na mou hruď.
Byli jsme jedno tělo, jeden divoký tep,
co křičel do noci: „Jen dál mě suď!“
Teď tenhle starý papír v rukách držím,
je jako popel z ohně, co už dávno zhas.
Nikdo se nedozví, čí boky tehdy hřály,
kam se ten horký noční příval poděl v nás.
Zůstala zapomenutá, něžná stopa v řádcích,
dvou stínů, co se v tichu slili.
A příběh o tom,
jak jsme v jednom bodě
pro sebe navždy celou věčnost žili.
