V mých komnatách je chladno, pusto, šero,
na starých oknech těžký visí plyš.
Můj drahý ptá se: vezmeš dnes své pero,
a píseň o mém těle napíšeš?
Já v bázni mlčím, svléká se háv černý
a vonný šat padá se šustotem.
V mých komnatách je chladno, pes můj věrný
umývá si nohu s tichým lstem.
A drahý můj v mrazné lože klesá,
štíhlé boky, bílý stín mu pad’.
A venku vichr divou píseň plesá,
já k němu sedám, v prstech mrazný chlad.
Štíhlé, dlouhé, čisté…
v mých prstech mrazno, v očích tma a děs.
To paže – to haluze jsou,
jež v noci zlámal divý pes.
Chvíli drahnou já marně hledám
teplý, živý hrot,
a ústa, ústa – jak růže vadnou,
jež včera zvečera někdo z prsou smet.
A zrak se kalí, zřítelnice mroucí
obracejí bezvýrazný kruh,
a líbám tělo… ó, ta rozkoš hnoucí!
Zde leží mršina a prchá duch.
Já píšu, píšu, v prstech pálí…
V mých komnatách je chladno, tma,
a můj milý umřel v dálce, psi jali
zkleslého k Bohu provázet kdes…
