Svět venku utichá, opony padají,
ticho váží tunu,
a já buším do kláves,
však neslyším tón, neslyším strunu.
V uších mi píská, ten nejhorší kat,
ten chladný stín,
Bůh mi dal vesmír,
a pak mě v něm zavřel, do vlastních stěn.
Nekonečný monolog chlapce, co ztratil svůj sluch,
zbylo jen dunění v hrudníku,
zbylo jen peklo a duch.
Píšu ti dopisy, má „Nesmrtelná milenko“,
do noci tiché,
láska je propast,
ve které hroutí se plány liché.
Lidi se smějí, já slyším jen šum,
v polostínech žiju sám
sám tu schoulenou šelmu,
co ve mně celá léta dřepí, dobře už znám.
Můj otec mě řezal řemenem,
jako malý jsem stál.
Teď osud mě bičuje,
a já se mu do ksichtu směju dál
Osud mi klepe na dveře… ticho mě rve…
Symfonie je v hlavě, i když svět začal spát,
zaslepený betonu, architekt divokých bouří a práv.
Pro jednu čistou melodii
bych svou vlastní duši ďáblu vzdal.
Neslyším nic, jen tep od svého srdce…
ten zdivočelý cvál.
Beethoven v temnotě,
svůj největší zápas vyhrál, a stál…
Óda na radost zní z úplného dna mé lidské noci,
když odevzdávám tělu ten jed, co nad ním má moc.
Diriguju orchestr, co neslyším hrát,
lidé mi tleskají v tmách.
Já stojím k nim zády… otočí mě… a v očích mám prach.
Zbylo jen ticho. Zbylo to slovo, ten věčný klam.
Já v té hlubině hudby…
jsem zůstal jen sám.
