Nemohla se hýbat a ani nadechnout, cítila se jako v uvězněná v kleci. Co se s ní děje? Je k něčemu přivázaná?
Viděla kolem sebe úlomky vzpomínek i nepřirozené výtvory fantazie. Miliony a miliony různým obrazů. Cítila se jako na horské dráze; prolétávala tím vším, ale nedokázala se na nic konkrétního zaměřit.
Jenže najednou se vše zaměřilo pouze na jediný střípek. Jako když v dálce vidíte padat sněhovou vločku a chcete si ji lépe prohlédnout. Obraz se začal přibližovat a jako by se snažil ji pohltit.
Byla pouhým pozorovatelem. Viděla nemocniční pokoj s problikávajícím stropním světlem a čistou bílou postelí. Skoro by si nevšimla drobné postavičky, která ležela v ní. Přistoupila k lůžku, ale když viděla, kdo v něm leží, s hrůzou začala couvat a slzy se jí začaly drát do očí.
V posteli ležel on, ten, kterého slíbila ochraňovat. Ten, za kterého by položila i svůj vlastní život. Ten, kterého milovala. Vypadal bezbranný a vydaný napospas osudu. Nemohla dělat nic. Začala se sama sebe ptát, jestli je to skutečné on, nebo se jí to jen zdá. Vypadalo to tak reálně.
Zničená tím, co viděla, se posadila k posteli, chytla ho za ruku a s neskrývanou bolestí se mu podívala do tváře. „Omlouvám se… Já… Vím, že jsem mohla udělat víc, ale nešlo to… Byla jsem až moc vyděšená, než abych ti dokázala víc pomoct… Mrzí mě to…”
Přitiskla se k němu, aniž by pustila jeho ruku. Naposledy viděla tu jiskřičku v jeho očích, kterou tak milovala, než nadobro vyhasla. Nechal ji tam samotnou s bolestí a prázdnotou v srdci…
Hlasité předčítání