Ano. Nesmím polevit ve své bdělosti. Vždyť na mně závisí životy mých nejdražších. Jen přijďte! Jen zkuste znovu dobýt naši tvrz! Nic jiného, než porážka vás tu nečeká. Jsem připraven. Snad jsem několikrát na stráži zaváhal, už se to ale nestane. Vždy v takový okamžik se zdála míra ohrožení nejvyšší. Nikdy naštěstí k ničemu nedošlo. Šlo vždy jen o planý poplach. Ale co kdyby? Co kdyby bylo nebezpečí skutečné? Jsme obleženi. Neustále hrozí vpád. Ode dne, kdy mám rodinu, je ohrožení takřka neustálé. Do té doby jsem nic takového nezažíval. Do té doby mi také nic nebylo tak drahé. Právě proto je nyní tím nejdůležitějším důvodem, proč tu jsem, zajištění bezpečí mé rodiny. A já je nezklamu.
Proč si však útočníci vybírají právě jen ty chvíle, kdy jsou moje smysly soustředěné jiným směrem, nežli k účinné obraně? Jak jsou schopni ty momenty rozeznat? To by mě museli sledovat ve dne v noci každou vteřinou a něčemu takovému skutečně nevěřím. Stejně tak je pozoruhodné, že okna, vstupní dveře, no prostě všechna místa, kudy se už tolikrát pokoušeli dostat dovnitř, jsou po všech těch nájezdech zcela netknuta. Ani stopa po jakékoliv snaze o průnik. Jak jen to všechno dělají? Že by je odradily mé značně opožděné výpady? Navíc stojí za pozornost, že sama manželka nikdy nic podobného, co by se dalo nazvat pokusem o vloupání, nezaznamenala. No ano, je tolik zaměstnána péčí o naše dvojčata, že již prostě nezbývá sil zachytit známky zlovolného snažení těch drzých vetřelců.
A pak jsem si ty věty začal opakovat stále dokola. A ve chvílích klidu, kdy moc rozumu není potlačena silou ochranitelského pudu, mi to celé začalo v hlavě znít jaksi nepatřičně. Vratce a jen stěží neuvěřitelně. Manželka mě tiše, zpytavě sleduje, když jí to vše vykládám. Neřekne ani slovo. Nakonec se mi něžně, opatrně pokouší říct, že jsem zřejmě přepracovaný a měl bych víc odpočívat. Pak to nechá být. Její slova a výraz půvabné tváře mě však přiměje o tom celém začít pochybovat. A pak jsem si vzpomněl na svou úzkostlivou matku, která se tolik bála o vlastní děti, až je neváhala omezovat v pohybu a držet doma, jen aby v nebezpečném vnějším světě nepřišly k úhoně. A pokaždé, kdy předvídala pohromu, k ničemu nedošlo. Její obavy nás nakonec uklidňovaly, protože její děsuplné apokalyptické předpovědi byly zárukou toho, že nevyjdou. Skutečný běh věcí to nakonec vždy potvrdil. Jedině to nás mrzelo, že tím sama škodila svému zdraví.
Je třeba si v tom celém udělat pořádek. Střízlivě, s rozumem, analyticky a věcně:
- Než jsem se oženil a měl děti, nic podobného jsem nezažíval.
- K ohrožení dochází jen když jsem určitým způsobem odříznut od možnosti rychlé obrany své rodiny.
- Neexistují žádné stopy po skutečném útoku.
- Když je má obava nejhlubší, k ničemu nedojde.
- Manželka nikdy nic takového nezpozorovala, a pokud by se kdosi dobýval do domu, jistě by projevy pokusu o vloupání zachytila.
Jaký je jediný možný závěr? Není to skutečné. To vše se děje jen v mé hlavě, právě v těch okamžicích, když jsem izolován od nástrojů obrany a právě proto, že se nacházím v takové situaci. To vše se děje kvůli úzkostné obavě o bezpečí mých drahých. Přesně tak jsem to ženě vyložil, jakmile jsem si to uvědomil. Usmála se, souhlasila se mnou a snad byla i hrdá, že jsem byl schopen na to celé přijít sám. Jako by jí spadl kámen ze srdce, řekla sama. Vše je dobré. Vše je v pořádku. Pokud k něčemu podobnému opět dojde, budu schopen prostřednictvím této diagnózy silou vlastního rozumu dotírající strachy potlačit. Pomohu tak nejen své rodině, ale i sobě. Kdo ví, kam až by mě podobné bludy dokázaly stáhnout. Teď konečně jsme všichni opravdu v bezpečí.
—
Hlasité předčítání
