Podívejme se, co se v něm vlastně odehrálo:
-
Měli jsme již existující obraz dvoudolarovky, prostorově rozevřené jako divadelní kulisu.
-
Objevila se představa, že jeho výtvarná podoba může být převedena do stylu starých knižních ilustrací.
-
Následovalo vyjednávání o zachování kompozice, barevnosti, prostoru a výtvarného rukopisu.
-
Nakonec vznikl nový obraz, který měl působit jako další list téže ilustrované knihy.
To má jistou dramaturgickou posloupnost: výchozí situace – záměr – překážky a rozhodování – proměna – výsledek. Ale chybí tu zatím to, co by z této posloupnosti vytvořilo filmový příběh: událost, která se někomu přihodí, a její důsledky.
Přesto bych náš dialog nepovažoval za pouhé technické zadávání obrázku. Odehrávala se v něm proměna jednoho výtvarného objektu v jiný způsob jeho existence. A možná právě zde leží zajímavá otázka pro žánr quirk: Může být příběhem také samotný proces, v němž se známá věc postupně stává něčím, čím dosud nebyla?
To bych zatím neuzavíral. Danielových 150 papírků bychom totiž neměli předčasně zaplnit něčím, co ještě nemusí být filmovou scénou.
JÁ
Souhlasím. Jen pouze upřesním, že oním letos stoletým jsem mínil Michela Foucaulta. Jehož teorie snad mají taky něco společného s tím, co bývává nazýváno příběh.
ChatGPT
Aha! Pak se vaše otázka otevírá poněkud jiným, a pro naši quirkovou úvahu možná ještě zajímavějším směrem. Michel Foucault se narodil 15. října 1926, takže letošní rok 2026 skutečně připomíná sté výročí jeho narození.
A ano, jeho myšlení má s otázkou příběhu mnoho společného. Musíme ovšem rozlišit dvě věci: Foucault nebyl především teoretikem příběhu jako dramaturgické či literární struktury. Zabýval se tím, jak vznikají historické podmínky, v nichž se určité věci mohou stát předmětem vědění, výpovědi a pravdy.
Pro naši debatu bych vybral tři jeho pojmy:
-
Archeologie vědění – zkoumá pravidla a uspořádání, která v určité době umožňují určitým výpovědím vzniknout a být považovány za smysluplné.
-
Diskurz – není pouhým vyprávěním. Je to soubor pravidel a praktik, které určují, co, jak a z jakého postavení lze říkat.
-
Genealogie – zkoumá, jak se historicky utvářely zdánlivě samozřejmé instituce, postupy a způsoby myšlení, aniž by předpokládala, že dějiny směřují k předem danému cíli.
