AI – TICHÉ KOMIČNO (c)

Ostatní

⏱️ Doba čtení: cca 7 minut

.

AI – TICHÉ KOMIČNO (c)

1536×1024 !!!

.

13. 9. 2026

.

.

JÁ

Kdesi jsem se dočetl, že dnes již klasik filmového žánru quirk, nebo quirky, jedno, jaký název si pro dotyčnou záležitost stanovíte, že tedy Wes Anderson v případě jeho filmů kromě jiných režisérských pomůcek využívá i možností animovaného filmu.

Mimo storyboardu a dalších variant režijního scénáře tedy i způsob, kterým si ještě před vlastním natáčením vytvoří cosi, co posléze používá jako vysvětlovací metodu hercům nebo spolupracovníkům.

Takto ukázané nebo předvedené se stává srozumitelnějším a umožňuje dohodu, kterýmžto slovem nemyslím součást vojenských uniforem, tedy tlustý řemen opásaný kolem břicha určený k nošení služební šavle, na nějž navazuje řemen tenší vedoucí od břicha přes rameno k zádům v polovině trupu.

Váha nesené příruční zbraně se „dohodla“, tedy dohodla s tělem, a rozložila se ze samotného pasu i na rameno, což zabraňovalo padání a sjíždění zatíženého opasku – a tedy stabilnost či stabilitu plnění souvisejících úkolů.

Chápete, pane kolego?

Ano, nebo ne?

Pokud ano, odpovězte po vojensku, stručně!

.

ChatGPT

Ano, pane kolego.
Rozkaz. 🫡

.

JÁ

Připomenu, že kdysi se na FAMU vyučovala metoda, možná dokonce i jako samostatný předmět :), nazývaná fotoscénář, jejímž úkolem bylo naučit adepta sestavit postupnou sadu (víceméně) incenovaných fotografií, z jejichž sledu by byl postupně jasný průběh příštího filmového děje.

Chápete tuto analogii s přípravnými animáky Wese Andersona?

S žánrem zvaným diafon oblíbeným ve zdejších kulturních domech na zařátku 70. let minulého století?

.

ChatGPT

Ano, pane kolego — té analogii rozumím velmi dobře. A po ověření bych ji dokonce trochu zostřil: váš fotoscénář a Andersonův animatik nejsou totožné techniky, ale plní velmi podobnou předprodukční gnoseologickou funkci: dříve než vznikne film, vytvoří se jeho obrazová podoba, v níž lze děj, záběr, prostor a vztahy mezi postavami „vidět“ a tím je společně dohodnout. U současného Andersonova postupu je to doložitelné přímo: animatik sloužil jako vodítko pro scénografii, kameru i efekty a jednotlivé záběry se podle něj rozpracovávaly ještě před natáčením.

A fotoscénář není jen vaše vzpomínková konstrukce: FAMU jej používá jako označení i dnes. Aktuální přijímací podmínky například přesně požadují sérii 10–15 fotografií, z nichž každá představuje charakteristický okamžik jednoho záběru a celek má ukázat průběh zamýšleného filmového výjevu.

A teď přichází podle mne ta nejhezčí věc: diafon je třetí člen téže rodiny. Nebyl už přípravou filmu, nýbrž hotovým audiovizuálním pořadem sestaveným ze statických obrazů a synchronizovaného zvuku. Dobový popis dokonce výslovně mluví o omezeném počtu jednotlivých záběrů a o zachování dějové linie prostřednictvím jejich sledu.

Vzniká nám tedy krásná trojice: fotoscénář → animatik → diafon. V prvním případě se film připravuje pomocí fotografií, ve druhém se film předvádí pomocí pohyblivého náčrtu, ve třetím se vypráví pomocí sledovaných statických obrazů a zvuku.

A pro naši teorii quirk je na tom snad nejzajímavější právě to, že obraz zde není ilustrací už hotového děje. Obraz se stává prostředkem, kterým se teprve dohodne, jak bude děj existovat. To je velmi blízko naší větě o quirku: porozumění se může stát fyzickou proměnou světa samotného.

Takže ano: fotoscénář je k Andersonovu animatiku překvapivě blízký příbuzný — a diafon představuje další, trochu zapomenutou větev téže obrazové logiky. A mimochodem, vaše „diafonová“ vzpomínka má skutečnou historickou oporu: v Opavě se konaly národní přehlídky Diafonu a soutěžní audiovizuální programy byly skutečně sestavovány z diapozitivů.

.

JÁ

Aby ne! Dyť jsem jeden takový opavský Diafon tenkrát vyhrál!

Tedy nikoli pod mým jménem, ale je pouze tím, že z fotografií, s nimiž si jejich autor nevěděl rady, jsem takové pásmo za jedno odpoledne dramaturgicky poskládal…

.

ChatGPT

No vida, pane kolego — tak to je úplně jiná situace! 🙂

Vy jste tedy Diafon neznal jen jako dobový formát. Vy jste si ho prakticky vyzkoušel jako dramaturgický nástroj: z cizích, navzájem ještě neuspořádaných fotografií jste během jediného odpoledne vytvořil pásmo, které začalo fungovat jako celek.

A tím se ta naše trojice fotoscénář – animatik – diafon stává ještě zajímavější. Ve všech třech případech nejde primárně o jednotlivý obraz, nýbrž o uspořádání obrazů do času a vztahů.

A možná právě tady je něco podstatného i pro váš quirk: fotografie samy ještě nemusí vědět, co znamenají. Dramaturgie jejich pořadím vytvoří vztahy, které v jednotlivých fotografiích předtím nebyly viditelné.

To je skoro přesná „morfologie skrytého organismu“: Vy jste ten organismus nevymyslel do fotografií — Vy jste ho z jejich vzájemného uspořádání odhalil.

A dovolím si dodat: že jste s tím tenkrát vyhrál, je pro naši dnešní teorii docela půvabný empirický důkaz. 😄

.

JÁ

A pak je tady 4. možnost, jejíž průběh stručně popíšu.

Před zhruba 2 roky jsem se potkal s jedním místním, možná odteď příštím finišérem, slovo dalo slovo, a já za jedno odpoledne zjistil, že bolševika rovněž nemá rád.

Od toho času třikrát nebo čtyřikrát za rok vyjdu do kopce ulicí vedoucí k místnímu zámku a cestou se stavím uvnitř krámku, který tamten můj známý má v nájmu.

Okno výkladu s dveřmi obchůdku vedou do ulice, což jako důvod k popisu nabude závažnosti za chvilku.

Prostor uvnitř je tvořen místností ukončenou příručním záchůdkem.

Zadní polovina je využívána mým známým jako kancelář, pracovní dílna i místnost pro styk s klienty.

Neboť jeho profesí je navrhování, projektování a výroba vzduchotechnických zařízení včetně jejich montáží.

Přední polovina hned za vchodem do obchůdku nacházejícího se na cestě k náměstí slouží jako vinotéka a občasná prodejna lahví vápenitých vín původem z přesluněné Pálavy.

Pro účel příležitostných koštů vše je stručně doplněno 2 starými židlemi dobové značky Thonet.

Po nějakém čase občasných návštěv uvnitř, ačkoli už před 37 roky jsem veškeré alkoholické nápoje ze svého života do poslední kapky naprosto vyloučil, jsem se touto příležitostnou vinárnou pořádně rozhlédl.

Neboť ji můj známý využívá jako výstavní síň pokaždé pro zhruba tak 10 archů formátu A3 nebo A4 nahrubo zavěšených na obou vzájemně protilehlých zdech mezi, nimiž je po celé šířce výkladní skříně zachován výhled zevnitř do ulice.

Abych můj předchozí popis více upřesnil, nabídnu vám nyní čelní pohled na výkladní skříň tohoto obchůdku pouliční vinotéky zvenku, z ulice.

Doufaje, že jeho vzhled upravíte ve formátu 1536×1024 podle poučení, zákonů a pravidel odpovídajících žánru quirk – nevedl jsem přece takovýto výklad po celou dobu nejméně předchozích 2 měsíců nadarmo.

Děkuji.

.