Ocitnul jsem se po boku nedosažitelně dalekejch hor a vysoko nad hlavou mi vykvetly cáry svatebních rouch. Hloubka pozbyla svou bezprostřednost díky proporcím hraček, co nabraly všechny známky civilizace, její zdánlivě nesmrtelný díla, i končiny, kam se rozhodla nezasáhnout. Letová hladina tří tisíc metrů to prostě dokáže.
Hluboko, vysoko, daleko – slova vyvolávající pocit nedosažitelnosti účelu, co jsme si zvolili. A přitom je v nich ukrytá i nepředstavitelná krása bezmoci. Krystalizuje v nichnejlidštější touha něčeho dosáhnout nemilosrdně ničená čímsi vyšším. Něčím, proti čemu si človíček najednou přijde jen jako figurka ve hře s pravidlama tak složitýma, že dračák se zdá na roveň honění káči.
Dávnověký obyvatelé dnešního Řecka tomu něčemu říkávali osud, námořníci se dodnes spokojí s o úroveň nižším Poseidonem a filosofie – ta neustále vytrvale a bez přestání pátrá po jméně. Nebudu vám lhát, já ho nevím. Nemám ani dost rozumu, pochyb, odhodlání nebo jednoduše víry. Možná ani mít, po pravdě řečeno, nechci.
Obecně nutno podotknout, že se v skriptoriích, aulách univerzit a stínech ambitů pro označení onoho vyššího cosi vžilo označení Bůh. Hledali jsme ho tak dlouho, až jsme konstatovali, že ho najít nepůjde. Pro jistotu jsme si ho hledat zakázali – všichni hledači jsou od těch dob buď lháři, zločinci, nebo šílenci. A pro ty, co se odvážili tvrdit, že ho našli, to platilo a platí dvojnásob.
No co, ono na tom trochu něco bude: Společnosti, co jen hledá Boha, zatraceně schází to, čeho nemá dostatek ani žádná z jejích postaviček – čas. Což mě vede k jádru věci. Co když Bůh a všechny konotace s tím výrazem spojený prostě neexistují? Co když je jenom jedna jediná všeobjímající kosmická síla – přičemž se nejedná až tak o sílu jako spíš o fundamentální vadu materie světa?
Co když je Bůh chyba a skutečný omezení je naše prostá nedokonalost bez příčiny?
Kdo ví? Snad jedině Bůh.
No nic – jdeme na přistání, aspoň to říká Ray, tak musím končit.
„Jo, jasný, Kurtzi, už se poutám!“
Over and out, baby. Over and out.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zdánlivě banální situaci letu v třítisícové výšce s hlubokým filozofickým zamyšlením nad podstatou Boha a lidskou bezmocí je velmi osvěžující. Myšlenka, že Bůh je vlastně jen fundamentální chybou hmoty, dává textu zajímavý existenciální přesah. Závěrečný střih do reality s piloty dodává úvaze nečekaný, až lehce filmový rozměr.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou textu, protože z něj přímo sálá pocit melancholie a odtrženosti od pozemských starostí. Podařilo se ti skvěle zachytit onen prchavý moment, kdy se člověk při pohledu z výšky cítí nicotný, ale zároveň svobodný. Emoce a nálada čtenáře okamžitě pohltí a nepustí až do samotného přistání.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý a má příjemné tempo, které přirozeně graduje až k závěrečné pointě. Hovorovější styl vypravěče se zajímavě doplňuje s těžkými úvahami, což působí autenticky, i když občas trochu kostrbatě, jako například u zbytečného hromadění slov ‘neustále vytrvale a bez přestání’. V textu je několik drobných překlepů a pravopisných chyb, jako chybějící mezera nebo tvar ‘Dávnověký obyvatelé’, ale ty nijak zásadně nenarušují celkový výborný dojem z vyprávění.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a myšlenkově bohatý text, který ukazuje tvou schopnost pracovat s kontrastem mezi všedností a hlubokou filozofií. Ačkoliv by si forma zasloužila ještě drobnou textovou korekturu, tvůj autorský hlas je silný, přesvědčivý a originální. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování nálady a úderné pointy.