Při jízdě Aronek z pozice zadního sedadla, které má celé k dispozici, bedlivě sleduje cestu a vyluzuje při tom nejrůznější zvuky a pazvuky, hlasitě zívá a jasně dává najevo netrpělivost. Už abychom tam byli! Výběr destinace nechává zcela na mé volbě a v této věci mi plně důvěřuje. Jsem si jist, že kdybych se rozhodl, že půjdu na samý kraj světa, Aronek by bez jakýchkoli řečí a námitek šel se mnou.
Když pak konečně vystoupíme z auta a vyrazíme na procházku, je Aronek ve svém živlu. S čenichem těsně nad zemí prozkoumává každou píď cesty. Přitom běží dopředu a já pak jen vidím jeho vysoko vztyčený ocásek, jak vlaje jako prapor a vlní se ze strany na stranu. Pak se celý rozradostněný vrací zpět ke mně, aby za chvíli v divokém úprku pádil dál. Když se dostatečně proběhne, vyhledá nějakou spadlou větvičku nebo klacík, který pak následně radostně rozkousá a „zamorduje.“
Po návratu domů, když mu v předsíni sundám obojek, tak už na páníčka nečeká a jde rovnou dál. Dveře si umí otevřít sám, ale s jejich zavíráním se už nezdržuje. Dveře se rozletí a ozve se rána, když klika dveří narazí o skříň nebo o stěnu. Je to jako ve známé Erbenově básni Polednice: „Klika cvakla, dvéře letí, táta vchází do dveří!“ Jen místo táty vchází Aronek.
Aronek je zkrátka chytrý a učenlivý tvor a taky miláček. V jednom oboru ale vyniká nadevše. Ve spaní. Myslím, že kdyby se konalo mistrovství spáčů, stal by se mistrem světa.
To už je ale o něčem trochu jiném…
Hlasité předčítání