Kavárna „Ufon“ byla přesně taková, jak si ji Adam pamatoval — retro interiér, zelené světlo z podsvícených stolů, stěny pokryté plakáty sci-fi filmů a modely létajících talířů zavěšené u stropu. Vzduch voněl po čerstvé kávě a skořici. Hudba hrála tiše, téměř nepostřehnutelně.
Andrea už seděla u jejich oblíbeného stolu v rohu. Když ho zahlédla, vstala a šla mu naproti. Bez váhání ho objala. Její paže byly pevné, známé, bezpečné. Adam na chvíli zavřel oči. Potřeboval ten dotek víc, než si chtěl přiznat.
„Ahoj,“ zašeptala.
Pak ho jemně políbila na rty.
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
Posadili se. Adam pozoroval její tvář. Byla klidná, krásná. Ale něco v jejím pohledu bylo jiné. Dívala se skrz něj. Ne na něj.
„Máš kruhy pod očima,“ řekla.
„Nespal jsi?“
„Měl jsem… zvláštní noc,“ odpověděl.
„Něco se stalo. Myslím, že jsem… viděl jiný svět. Lidi napojení na stroje. Bytosti, co nás sledují. A pak jsem byl zpět ve své posteli — a všechno bylo jako dřív. Ale není to dřív. Je to… něco jiného.“
Andrea naklonila hlavu blíž. Vzala jeho ruku do své.
„Adame, já o tebe mám strach. Už několik týdnů mluvíš o podivných věcech. Zrcadla, hlasy, cizí vzpomínky…“
„Ale já to viděl!“ přerušil ji.
„Bylo to skutečné.“
„Možná je to jen stres. Možná tvoje mysl potřebuje pomoc. Já tě miluju, Adame. A nechci tě ztratit.
Co zajít k psychologovi? Jen si promluvit. Ne kvůli tomu, že jsi ‚blázen‘. Ale protože ti chci pomoct.“
Adam hleděl do jejích očí. Byly plné starosti. Ale i něčeho jiného. Něčeho, co nedokázal pojmenovat.
„Ty si myslíš, že jsem si to vymyslel?“ řekl tiše.
Andrea odpověděla s jemným ustaraným úsměvem.
„Já si myslím, že jsi unavený. A že potřebuješ někoho, kdo ti pomůže najít pevnou půdu pod nohama.“
Adam sklopil zrak. V hlavě mu pořád zněla ta věta z deníku:
*„Nejsi doma. Nevěř jim.“*
Ale Andrea byla jeho domov. Nebo ne?
Adam vnímal jejich spojené ruce. Andrea ho držela pevně, ale jemně. Její dotek byl známý. Teplý. Lidský.
„Já nevím, co je skutečné,“ řekl tiše.
„Všechno se mi rozpadá pod rukama. A pak je všechno správně. Ale já vím, že není.“
Andrea znovu naklonila hlavu blíž. Její čelo položila na jeho. Zavřeli oči.
„Možná to všechno opravdu bylo. Možná ne. Ale já jsem tady s tebou a chci, aby jsi byl v pořádku. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě.“
Adam cítil, jak mu v hrudi uvolňuje napětí, které ho svíralo od rána. Pomalu ten tlak ustupoval.
„Dobře,“ vydechl.
„Zkusíme to. Půjdu tam. Ale jen pokud půjdeš se mnou.“
Andrea se usmála. Políbila ho na čelo.
„Samozřejmě. Vždycky budu s tebou.“
Adam opřel svoji hlavu o její rameno. Venku svítilo slunce. Lidé chodili kolem. Všechno působilo normálně. Až příliš normálně.
Adam nemohl setřást své pocity nedůvěry v okolní svět.
Hlasité předčítání