Život je jako cesta lesem. To si tak jednou vyjdeme na ty naše houby. Někdo s malým košíkem, někdo s větším a někdo jen tak, aby se jen porozhlédl, jestli rostou. Někteří pak z lesa vyběhnou s prázdnou, protože houby nerostou a oni nechtějí čekat. Někdo zas s poloprázdným košíkem, že mu to prý stačí. Jiný zas má už tak těžký košík, že už nechce dál sbírat, a hledá dobrovolně cestu ven. Nechce se nám z lesa, i když třeba zrovna žádné houby nerostou a nebo je jich naopak tolik, že už je nemáme kam dávat. Touláme se v tom klidu, v němž potkáváme důvěrně známé stromy a bráníme se ostrému světlu, jež by mohlo prozrazovat konec toho zvláštního sbratření s lesními tajuplnostmi. A pak jsme najednou venku, aniž bychom se na to nějak stačili připravit. Ale k našemu údivu se vůbec nebráníme, protože se nás ujímá jakýsi vesmírný klid a vyrovnanost.
Já jsem taky v tom lese jako vy všichni. Jsem bez košíku, ale mám kapsy a občas nějakou tu hezkou houbičku utrhnu a přivoním, ale raději jsem, když se mohu kochat pohledem. Nejlepší pro člověka je, když zabloudí, protože to je pak v tom lese dlouho a hodně moc objeví. Jsem moc ráda, že teď bloudím a přeji si bloudit ještě nějaký čas.
Hlasité předčítání
Bloudit je pro člověka to nejlepší a zároveň to nejtěžší. Poslední odstavec je moc hezký.