Pepa: „Ale, to ti je takové udělátko, které ucítí, že někdo přijde. Něco, jako pes, který předvídá zemětřesení.“
Jaroslav: „Ale to přece nemůže nikdy fungovat. Stroj nenahradí psí čenich.“ (Přístroj spustí poplach. Přichází Běta.)
Pepa: „Funguje to.“
Běta: „Prosím vás. Já jdu do pokoje, a kdyby přišel Karel a hledal mě, tak tady nejsem. On je snad úplnej cvok. Nejen, že si nic nepamatuje, ale tvrdí, že to není pravda, a že s ní není oddán, a že jí vlastně viděl jen jedenkrát v životě. (Pepa a Jaroslav na sebe přes stále mluvící Bětu pokřikují, Běta je neposlouchá a mluví dál.)
To snad už byl lepší ten bez peněz. Bože já mám na chlapy smůlu. Nepouštějte ho sem. On je schopnej vám namluvit, že mě miluje a že si mě chce vzít, ale to nemůže, protože si nepamatuje, že už je ženatej. Maminka mi říkala, že si mám na chlapy dávat pozor, ale copak je jim vidět pod kůži? To jako jeden pacoš. Dochtor mu povídá, aby se svlíknul. A ten chlap se zeptal. I kůži? A doktor na to, že kůži si může nechat. Jenže nevěděl, že ten chlápek má na sobě kožené montérky.
Pepa: „Ten poplach byl aktuální. O kom to vlastně mluví?“
Jaroslav: „Já nevím, asi o tom opraváři.“
Pepa: „Jo o tom, co za mě odnesl ten kšeft? Chudák. Ještě, že jsi mu zavolal. Teď bych se v tom průšvihu ráchal já.“
Jaroslav: „Měl jsi kliku, kamaráde. Za ta léta, co jsme se s Bětou neviděli, se z ní stala pěkná lovka.“
Pepa: „Co to je lovka?“
Jaroslav: „No jako je chlap lovec, tak ona je lovka.“
Pepa: „Aha, já myslel, že je to jméno pro psa.“
Jaroslav: „To taky. Jen počkej, až někoho uloví. Pak na něj bude jako pes.“
Pepa: „Přerušíme jí, nebo jí necháme mluvit?“
Jaroslav: „Musíme jí přerušit. Diváci by taky dnes šli rádi domů. Bětuško, o kom to vlastně mluvíš?“ (Běta je konečně začne vnímat.)
Běta: „No přece o muži tvé dcery.“
Jaroslav: „Řekni to ještě jednou, asi jsem špatně slyšel.“
Běta: „No přece o muži tvé dcery.“
Jaroslav: „Co si to říkala? Moje dcera je přece svobodná.“
Běta: „No přece o muži tvé dcery. Svobodná? Povídali, že mu hráli. Tvoje dcera se jmenuje Strnadová. Sama se mi k tomu přiznala.“
Jaroslav: „Pane bože, co jsem komu udělal? Mám já tohleto zapotřebuju? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Běta: „A ani bych se nedivila, kdyby byla v jiném stavu. To víš, to je hned, dědečku.“
Pepa: „Nejenom, že je dcerou Sýkory, ale nakonec si vzala i Strnada. Nemáte v rodině nějak hodně ptáků?“
Jaroslav: „Ještě ty začínej. Počkej, Sýkory? Toho, co se počůrával do osmé třídy?“
Běta: „Tak se nedivte, že s ním nechci nic mít. On stejně bude zapírat. Prej má Gottův syndrom. Houby má, je vyčůranej a využívá toho.“ (Přichází Eliška. Všichni tři na ní unisono zakřičí.)
Všichni tři: „Jak je to s tou Annou! Je Strnadová, nebo Sýkorová?“
Eliška: „Vy si tady něco nacvičujete?“
Jaroslav: „Nevykrucuj se a řekni, jak se jmenuje tvoje dcera?“
Eliška: „No Anna. Je snad naše, ne?“
Hlasité předčítání
