Po návratu z dovolené jsem jako obvykle našel schránku plnou reklamních letáků a dopisů. Jeden z nich byl od Husa, který je mi docela sympatický pro to své naivní a bezelstné hlásání Pravdy. Rozlomil jsem pečeť a četl kazatelovu úpěnlivou prosbu o záchranu, jelikož prý ho mají v Kostnici šestého července upálit. A kurva, to bylo včera.
Rabi Löw si umanul, že mi bude „konkurovat“ a stvoří umělého člověka. Ne, žádného robota, androida nebo kybernetický organismus, žádného terminátora nebo R2D2, tak daleko představivost Jehudy ben Becalela nesahá, chce jen uplácat chlapa z hlíny a já mu prý mám vdechnout život. Otravoval mne tak dlouho, až jsem nakonec povolil a ten čip, kterému vrchní pražský rabín říká šém, jsem mu slíbil dodat. Löw je šťastný jako blecha a maká na tom homunkulovi dnem i nocí. Jen ať si plácá, blbec, další pogrom je za dveřmi a ten jeho Golem židům stejně hovno pomůže. Oni si myslí, že jsem zapomněl, že mi ukřižovali juniora, ale to se zatraceně pletou. Mám pro ně nachystané ještě jedno překvápko, sice až za půl tisíciletí, ale já mám času dost. Na holocaust se čekat vyplatí. Bude stát za to.
Obrátil jsem se na Bedřicha Smetanu kvůli autorským právům. Zaujala mne totiž píseň Uhodila naše hodina („Uhodila naše hodina! Otevřely se brány!“) z osmého výstupu prvního jednání Smetanovy opery Braniboři v Čechách a napadlo mne, že bych ji mohl použít jako melodii zvonku u nebeské brány. „Dobrý den, Mistře!“ pozdravil jsem stařičkého skladatele. „Cože?!“ zaburácel Smetana. „Povídám: dobrý den, Mistře!“ zvýšil jsem hlas. „Cože?!“ zařval hluchý kompozitor. „Dobrej den přeju!“ zařval jsem taky, ale Smetana jen nechápavě zakroutil hlavou. „Tak si naser, dědku!“ Mávl jsem rukou a zanechal ho, zmateného, stát uprostřed Koňského trhu. Nechám tam teda prozatím ještě ten debilní husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci a až Guns N´ Roses udělají cover Dylanova hitu Knockin´ On Heaven´s Door, zajdu za Axlem pro dovolení a písemné potvrzení. S OSA si není radno zahrávat.
Zastavil se u mě na skleničku koňaku Reinhard Heydrich. „Podaří se mi uskutečnit můj a Vůdcův záměr likvidace Čechů jakožto národa?“ projevil starost zastupující říšský protektor. „Nebudou mi ty smějící se bestie dělat potíže? Neohrozí nějakým způsobem náš plán, mein Gott?“ „To víš, že ne,“ uklidnil jsem ho a omluvil se, poněvadž v salónu se rozdrnčel telefon. Volal Edvard Beneš. „Je vhodná doba pro uskutečnění našeho záměru? Mohu spustit operaci Anthropoid?“ projevil starost československý president, toho času v londýnském exilu. „Proběhne vše bez zádrhelů a podle plánu, můj Bože?“ „To víš, že jo,“ uklidnil jsem ho. Tihle lidi a to jejich plánování!
Dnes to byl vážně den blbec. Už od rána se všechno sralo. Nejdřív jsem v sámošce, kam jsem si zašel nakoupit, našel jen prázdné regály. „Haprují nám dodavatelsko – odběratelské vztahy,“ pokrčil rameny vypasený soudruh vedoucí, bradu ještě mastnou od podpultového loveckého salámu. Při přebíhání ulice, abych stihl tramvaj, mne přistihli dva nasupení soudruzi příslušníci Veřejné bezpečnosti. Po půlhodinové perlustraci mi uložili stokorunovou pokutu. Přeplněnou šalinou pak mířím do centra. Cestu mi znepříjemňuje soudruh revizor – jízda načerno mne vyšla na dalších padesát korun. Za Elektrou od veksláka kupuju předražené bony a vystojím si tříhodinovou frontu na pomačkanou plechovku coca – coly, kterou mi s otráveným výrazem vrazí do ruky naondulovaná soudružka prodavačka. Z telefonní budky u Imperialu se pokouším dovolat na OPBH. Automat mi sežere čtyři koruny, načež to vzdám a jdu na poštu. Dvě kabinky nefungují, ze třetí se konečně dovolám. Na dotaz, kdy už konečně pošlou instalatéra, aby mi opravil ten kapající kohoutek, dostávám stejnou odpověď, jako minulý i předminulý týden: „Nejsou lidi ani materiál, musíte si počkat,“ kdáká soudružka sekretářka nebo co to je. Doma zapínám televizi, v níž zrovna soudruh v tesilovém obleku s nemožnou kravatou, s přehazovačkou připlácnutou k lebce a obrovských brýlích s kostěnými obroučkami, vykládá o úspěších socialistické ekonomiky, za níž prý prohnilý a krizemi zmítaný Západ čím dál víc a čím dál beznadějněji zaostává. „Tak, a dost!“ zařval jsem. „Čtyřicet let jsem měl s váma trpělivost, ale co je moc, to je moc! Dnešním dnem končíte, soudruzi!“ Pohlédl jsem na nástěnný kalendář s logem Nové huti Klementa Gottwalda. Byl pátek 17. listopadu 1989. Dohle datum si ty svině za rámeček nedají. Oblékám si zimník a vydávám se do ulic hledat fungující automat. Musím zavolat Vaškovi Havlovi, ať se připraví.
Hlasité předčítání