Tak hluboko jsem v tom ještě nevězel
Dvakrát za den kocovinu
A ještě teď se třesu
A písmenka jsou rozházená
Každé směřuje jinam
Padesátka skoro na krku
A snášet to sám
Beze smyslu
Mít depku
Je možná horší než mít rakovinu
Mámo
Už ani Tobě nemám kam zavolat
Tvá telefonní linka je navždy odpojená
Tak nezbývá mi
Než abych se také já sám z toho vybabral
Začal si zase vařit normální oběd či večeři
A smyl ze sebe všechnu tu nashromážděnou špínu
Opravil se sám
Bez cizí pomoci
A opět otupil a pokračoval
Smrti se bojím, ale už jsem tak blízko
Že mohu napsat jedno slůvko
A ten papírek zavřít do flašky
A jako ztrozkotavší námořník
Ji vhodit do té řeky
Přes kterou převáží ten divný patron
Doprovázený ještě divnějším pejskem Kerberem
Snad k Tobě dopluje
Dobrovolně to nevzdám
Slibuji
Hlasité předčítání
