Bylo to na sklonku dnů
zemdlených úsvitem věčnosti
obloha se lámala ocelově šedým klínem
zatnutým do přízračného štítu zemského povrchu
a strmícím z ramen horského hřebene –
křídly těžkých mračen rozpínal bouřlivý soumrak
nad krajem dotčeným liánami vod a zmatených živlů
když ze dna pravěkých hornin se rozevřela propast
temný jícen ozářený dvěma kalichy modravého slizu
párem bělma – žhnoucích očí – a nebylo nic
čím by se znetvořené klony odumírajícího života
zhostily nástupu konečného zúčtování – vymýtání zla
které pozbývalo smyslu nedostatkem vnímavosti –
ve chvíli plné úzkosti a strachu ze smrti
v té prorocké hodině očekávaného konce
v níž Satan vystoupil z útrob temnoty.
Mohutným temenem zbrázděné hlavy se dotkl oblohy
a z výše ocelového klínu nebes udeřil křídly mračen
o praskající tympány zemských desek
jako by již nezbývalo nic nad jeho touhu
pokořit neukojenou smyslnost bělostného anděla –
leč ohlušující akord tisíců citlivých tónů
odezněl v hluchém přílivu marnotratnosti –
Satan v úzkosti a bědné zuřivosti vzepjal kosmatou hruď
vnořil drápy křečovitých pařátů do vlastních útrob
aby je rozevřel a uvolnil tak výron vroucí lávy
hrozící spálit poslední zbytky naděje –
když zaslechl líbezný hlas
slova písně
jíž vzrušil se natolik
až jeho úd vztyčil se a vzplál
obléván tavbou bělavých šťáv jako vesmírná pochodeň:
„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku, cos to sněd…?“
Na opuštěném pahorku neposkvrněné čistoty
opanován líbezným tělem obnažené smyslnosti
v klenutých oblinách pevných prsů
ozdobených ztopořenými hroty bradavek a úchvatnou plností
ležel anděl v podobě ženy –
její rozevřená a perlivou hebkostí zářící stehna
svírala v klínu temného pohlaví stejný úhel
jako křídla Satanova
jimiž zastiňoval nebeskou klenbu.
Satan se vzepjal a vnořil svůj planoucí úd
do jícnu vulkánu – tisíc let čekal na tento okamžik
kdy mu bude dovoleno probudit
vroucí živly z mrtvé nečinnosti –
tisíc let samoty – zoufalství pekelné touhy
v temnotě nelítostného vyhoštění
bez naděje na uvolnění strašlivé síly
která hrozila každou chvílí rozmetat jeho tělo
v běsnící shluk částic vesmírné komety
tisíc let bolesti rozmnožované prokletím toho
jenž se nazývá Stvořitelem
a jímž se on Satan proměnil v synonymum zla
uvězněn pod příkrovem nepochopení – jako by ten
který se obnažuje na bludném pahorku milosti
naplněn pohrdáním a smyslů zbavující vilností
měl být navždy ušetřen slabosti – vyslanec dobra –
lásky bez vášně a citu kanoucího z útrob nesmiřitelnosti
v uzardělé prázdnotě plné pohoršení
nad přetékajícím jícnem vulkánu
jenž vybuchl a poskvrnil běloskvoucí ňadra –
Satan rozepjal mohutné paže v truchlivé póze vládce temnot
a pln odhodlání jal se uchopit žádoucí tělo
vzrušené vzdorem a zraňující odmítavostí
aby je pronikl svou vlastní podstatou
a jednou provždy přetavil bouřlivý magnetizmus odporu
v nepohnuté usazeniny zapomnění –
leč jeho útočná rozpínavost se minula účinkem
stravována gravitací dědičné myšlenky
zhuštěné do vábivé představy
o životě ve společenství světla
kde by on i ona byli jedno tělo naplněné rozkoší –
když anděl zakryl své vnady pláštěm cudné nevinnosti řka:
„Jedna, dvě, tři, my jsme bratři…“
Tu se mohutný kýl skloněného hřbetu Satanova
vzedmul do výše horského masivu
mrazivé to střechy světa
v hrozivém dotčení a příšerné zlobě
která z něj učinila děsivý přízrak smrti –
a podoben monstru šíleného utrpení
začal snít o posledním zápase
o vítězství nad neporazitelnou vůlí Všemohoucího
jehož jménem se ten bílý v rouše ženy
odvážil trestat nelítostným pohrdáním –
o zániku světa a nadpozemské radosti
až pohltí ten vytýkavý odlesk zmařené rozkoše
toho ničitele síly a modloslužebníka předstírané lásky –
když anděl znovu odhalil svou běloskvoucí hruď
a krásou svých panenských ňader
vzklenul svou záštitu vstříc uchvatiteli:
„Jedna, dvě, Honza jde…ustup mi z cesty, Satane!“
V tom zalekl se Satan čiré odhodlanosti
s jakou anděl vymazal ze světa jeho urputnost
jako by ani nebylo tisíce let muk pekelných
nadpozemské síly sršící touhou
se kterou vytrval dne svého vysvobození
aby se odškodnil v lůně rajské bytosti
a uvolnil své horoucí srdce výronem smrtícího spermatu
na Zemi znetvořenou rozpínavostí plemene
které On – Bůh zasel z výšin své všemohoucnosti
aby nastavil zrcadlo svým vlastním potomkům –
moře zla mohlo být vylito z břehů ubohé nedotvořenosti
kdyby On byl milosrdný alespoň ke své vlastní krvi.
I rozplakal se Satan nad pohnutým osudem
který zjevil mu anděl silou pohrdání
a jeho bytost počala sesychat jako mumie
hledající marnou spásu v pozvolném zániku –
tu vzhlédl přemožen bolestí k nebesům a vykřikl:
„Můj otče, čím jsem se provinil?
Byl to snad nedostatek mé lásky k tobě,
či tvůj popudlivý odpor k horlivé snaze,
jíž jsem doufal se ti vyrovnat?“
A Bůh sestoupil blahoslavený zástupy andělů
aby uzřel svého pravého syna zalitého proudem slz
jímž vytrácel se život z jeho prokletého nitra a pravil:
„Ty’s byl můj nejlepší a jediný hodný mého jména,
žel tvou duši prostoupila pýcha,
s níž chtěl jsi vládnout nad životem,
který jsem já stvořil – proto jsem uhnětl anděla
do podoby ženy lahodící pohledu tvé vybíravosti
a tebe jsem uzavřel v samotě,
abys v touze hledal věčné naplnění tam, kde není,
protože ona byla stvořena k nevědomosti,
a stejně tak chór jejích zástupů na Zemi
bude obšťastňovat pouze nevědomé, jako krůpěj svlaží trs,
kde jí zrovna vítr zavane – nikdy ty,
kdož hleděli nad všechny mohyly světa
a nadáli se poznání pravdy,
jíž ona není hodna –
a všichni ať se děsí tvého jména,
a utápějí svou troufalost v klamné představě
o lásce ženy, o blaženství andělské krásy,
která jim bude navždy odepřena,
aby tak v bolesti a zmatku pochopili,
že jediným pravým objektem lásky jsem já –
Bůh všemohoucí – až do skonání světa.
Hlasité předčítání