Sagmarah 1.kapitola

Fantasy

⏱️ Doba čtení: cca 37 minut

Gabriel zůstával nehybně sedět na mokré střeše naproti krčmě a s narůstajícím podrážděním sledoval oranžové světlo probleskující skrz zamlžená okna hostince U Tří zrezlých.
Vyčkával.
Přehřátý vzduch nasáklý potem, pivem a kouřem mu bral i poslední výhodu. Nenáviděl svět námořníků, kteří po týdnech na moři objevili pevnou zem a okamžitě začali předstírat všechnu moudrost světa a nezavřeli hubu, dokud nepadli opilí pod stůl. Nesnášel jejich smích. Jejich zpěv. Jejich dotěrnou potřebu být slyšet.
A především nenáviděl, že díky tomu zatracenému lektvaru slyšel téměř všechno, ale víceméně nic.
Gabriel měl pocit, že si s ním přístav hraje. A ne zrovna hezky.
Přesto se mezi šuměním deště neustále prodíraly útržky hlasů z krčmy.
„…a přísahám při kozách naší Nyri, že měla ocas!“
Výbuch smíchu.
„Ty jsi nešukal mořskou pannu, ty vychlastanej idiote!“
Další řev.
,,Já vám povím, jak to bylo”
„Našli jsme ho vožralýho ve skladu s chlastem, jak leští kapitánovi sud od rumu a vyznává mu lásku!“
Hospoda se otřásla dalším kolem smíchu a Gabriel si pomalu promnul oči.
„Úžasné,“ zamumlal unaveně. „Civilizace tady očividně učinila další významný krok kupředu.“
Kolik pohrom tohle místo ještě snese? ušklíbl se.
Uvnitř hostince mezitím někdo praštil korbelem o stůl.
„Říkám ti, že tohle není medvědí kožešina, ty zloději!“
„A co by to asi jinýho bylo?!“ opáčil naproti sedící muž.
„Žádal jsem patnáct beden poctivý kožešiny a dostal jsem deset beden něčeho, co vypadá jak pochcaná krysí předkožka!“
Několik námořníků vyprsklo smíchy.
„A ještě jsou v tom díry po brocích!“
„To jen dokazuje, že ten medvěd bojoval opravdu statečně!“ bránil se lovec. „Šest chlapů mi při tom skoro zabil. Jednoho skoro úplně.“
Teď už se smála celá lovcova posádka.
„Ty!“ obchodník ukázal na lovce tlustým prstem. „Vem si tu svou zablešenou morem prolezlou bárku a do oběda tu chci mít svoje zboží. Jinak…“
Praštil rukou do stolu tak silně, až mu ze zlatého prstenu odpadl jeden z rudých kamenů.
„…se večer budeš houpat na šibenici.“
Smích ustal.
O několik stolů dál už mezitím někdo začal falešně zpívat starou námořnickou píseň.
„…moře je žena chladná…
…však doma čeká jiná vnadná…“
Hrubé hlasy se postupně přidávaly jeden po druhém, až se celá krčma líně pohupovala v rytmu písně a alkoholu.
„…hou hou hou, za láskou svou…“
Mezi stoly procházela Nyra Cremers.
Mohutná žena s temperamentem jako vichřice a hrudníkem, který by pravděpodobně dokázal odrazit i menší vlnobití, rozdávala korbele, nadávky i pohlavky s efektivitou sobě vlastní.
Jednoho z mladých námořníků právě bez váhání praštila přes hlavu utěrkou.
„Ještě jednou mi sáhni na prdel, ty červe,“ zavrčela, „a nechám ti useknout pazouru a pověsím si ji nad výčep.“
Hospoda vybuchla smíchem.
Gabriel se pousmál a koutkem oka zahlédl pohyb u dveří kuchyně. Vyšel z nich ten samý kudrnatý mladík, kterého zahlédl před chvílí vcházet.
Bednu s rybami prodal kuchaři a u pasu mu visel malý kožený váček. Jen si rukávem otřel mokré čelo a evidentně se chystal zase zmizet ven do deště.
Hlavně rychle a nenápadně.
Nyra ho však zachytila dřív.
„Kampak zdrháš, Teodorku?“
Teo ani nestačil odpovědět a v příštím okamžiku už mu do ruky vrazila plný korbel piva.
„Sedni si tady ke mně.“
„Já nechci sedět a pivo taky ne…,“ zamumlal.
„Ale chceš.“
Nyra ho bez větší námahy čapla za promočenou košili, přitáhla si ho k baru a ukázala na volnou židli.
„Sedni.“
Opřela se lokty o desku baru, natřásla výstřih a pobaveně si začala omotávat jednu z jeho kudrlinek kolem prstu.
„Takovej mladej krásnej a pořád se tváříš, jako by ti tady někdo snad ubližoval.“
Několik štamgastů se uchechtlo.
Teo jen zíral do plného korbele před sebou.
„Mám málo peněz. Vlastně skoro žádný.“ špitl potichu a provinile zvedl k Nyře své velké modré oči.
„Kdo mluví o penězích?“ usmála se Nyra. „Třeba mám dneska dobrou náladu.“
Naklonila se blíž.
„Nebo ti dám slevu na některou ze svých holek.“
Teo málem upustil korbel.
„Ne díky.“
„Ne díky?“ zopakovala teatrálně. „No podívejme se. A já už si myslela, že tě dneska konečně naučím, jak chutná pravá ženská.“
,,Ooooo”” ozvalo se na konci baru. A kdosi na Tea zapískal.
Teovi lehce zrudly uši a přál si stát se neviditelným.
,,Třeba bys radši chtěl pořádný péro do huby, co mladej?” Zasmál se další z námořníků na konci baru.
Teo vytřeštil oči leknutím a rozkašlal se.
Nyra se pobaveně usmála, naposledy ho zatahala za kudrlinku na čele a odkráčela zpátky mezi stoly.
„Neuteč mi, zajíčku!“ houkla ještě přes rameno, mrkla na něj a cestou pleskla drzého ochlastu po zátylku.
Teo jen zabručel cosi nesrozumitelného a zůstal sedět u baru s pivem v ruce a výrazem člověka, který právě přehodnocuje své setrvání mezi živými.
Gabriel koutkem úst téměř neznatelně cukl.
Pak znovu stočil pohled ke krbu.
Norred Hal seděl stále na stejném místě.
V teple a klidu se vyhříval jak promrzlý potkan. Mokré boty měl rozložené u ohně a lesklé lysé temeno se mu ve světle krbu téměř komicky blyštělo pokaždé, když se pohnul.
Neseděl jako muž v nebezpečí.
Seděl jako člověk, který ví, že jeho odměna je blízko.
Vlhký kabát mu vysel přes opěradlo, bosé křečovité nohy si užívaly sálajícího tepla.
V ruce lehce tiskl malý skleněný pohárek. Pohrával si proti krbu s jeho obsahem a vyčkával.