Sagmarah 1.kapitola

Fantasy

⏱️ Doba čtení: cca 37 minut

Rostislav Kohout

SAGMARAH

Jak zabít… ale nevraždit?
Draxes Bay bylo pro podobné myšlenky ideálním místem. Přístav na samém konci světa, kde se pach rybí krve, soli a zkažených lidí za ta léta zažral do kamene tak hluboko, že ho nedokázaly smýt ani prudké bouře přicházející začátkem podzimu.
Gabriel ten pach znal.
Většina lidí v něm cítila hnilobu. Úpadek. Chudobu a zoufalství.
On v něm cítil příležitost.
Draxes Bay bylo město, ve kterém člověk mohl snadno zmizet. Nebo zemřít. A mezi oběma možnostmi tu často nebyl velký rozdíl.
Seděl vysoko nad přístavem, skrytý za jednou ze dvou katedrálových věží, a nechával pohled pomalu klouzat po nočních ulicích pod sebou. Déšť ustal sotva před hodinou a mokré střechy nyní odrážely mdlé světlo luceren rozvěšených podél hlavního mola.
Poslední loď tam přirazila těsně po půlnoci.
Nákladní loď Auramera.
Přivážela koření a oleje z jižních zemí. Námořníci už dávno zmizeli v útrobách přístavu, rozutekli se do krčem, nevěstinců a heren jako krysy prchající z potápějící se bárky. V přístavu zůstalo jen ticho, skřípání lan narážejících do dřevěných stěžňů a občasné kovové cinknutí řetězů pohupujících se ve větru.
Gabrielovi to vyhovovalo.
Ticho bylo trpělivé.
A trpělivost lovila nejlépe.
Draxes Bay ale nikdy nespalo doopravdy. Jen občas zavřelo jedno oko.
I teď se pod ním v temných uličkách občas něco pohnulo. Tlumené hlasy. Opilci vracející se z krčmy do svých ubytoven. Stíny mizící mezi sklady u mola. Přístav dál žil svým vlastním špinavým životem, skrytým pod rouškou noci a mlhou táhnoucí se od moře.
Gabriel podobná města znal až příliš dobře.
Přístavy si byly v tomto často podobné. Stačilo změnit jméno, pach a erb nad branou. Zbytek zůstával stejný.
U vody se vždy dobře obchodovalo.
Se zbožím. S drogami. S lidmi. S tím, co z lidí zbylo.
Koutek jeho úst se téměř neznatelně pohnul.
Tady alespoň nikdo nepředstíral ctnost a soudnost. Ne jako na jihu, kde se stejné obchody uzavíraly v mramorových sálech pod dohledem šlechticů v hedvábných pláštích a se zlatými poháry v rukou.
Draxes Bay bylo v tomto upřímné přístaviště.
Špinavé. Hladové a dravé. Zkažené až do kamenných základů, na kterých stálo.
A právě proto se tu lidé jako Norred Hal dokázali schovávat celé roky.
Bastardi.
Gabriel přejel pohledem hlavní molo a zahleděl se pod sebe ke spleti úzkých ulic klikatících se mezi skladišti a rybárnami.
Pod jeho nohami se rozprostírala stará chrámová čtvrť. Tichá. Kamenná a postavená na prastarých základech. Starších než zbytek přístavu.
Temné věže katedrály Santa Victoria se tyčily nad střechami domů jako dva obrovské hroty zabodnuté do noční oblohy a pod nimi se v útrobách města ukrývalo něco mnohem staršího než samotné Draxes Bay.
Gabriel občas slyšel pod nohama vzdálené dunění vody proudící starými kanály pod chrámovou čtvrtí.
Ze severních ledových hor přitékala k městu mohutná řeka Sagmarah, která se před hradbami štěpila ve dví. Jedno rameno přivádělo ledově chladnou vodu do kanálů a rezervoárů Draxes Bay a dál pokračovalo směrem k moři jako dopravní tepna pro lodě se severským zbožím.
Druhý proud se valil do obří pukliny v zemi a mizel pod ulicemi města. Tam dole pokračoval spletí zatopených kanálů a starých koryt vymletých do kamene dávno před vznikem samotného města.
Dnešní noc však Gabriel nepřišel obdivovat architekturu přístavu.
Sjel rukou ke hrudi a pod kabátem nahmatal známý chlad kovu a krystalu.
Medailon tam stále byl.
Vždy a navždy.
Tmavý kámen zasazený do úzkého kovového rámu slabě pulsoval pod vrstvou látky, téměř neznatelně, jako líné srdce odmítající plně usnout.
Gabriel přes něj přejel palcem jen krátce, spíš ze zvyku než z potřeby.
Za dvě stě let si člověk vytvoří zvláštní návyky. Některé ho drží při životě. Jiné jen připomínají, proč ještě pořád žije.
Sáhl pod kabát znovu, tentokrát do malé kožené brašny připnuté u pasu, a vytáhl úzkou skleněnou lahvičku s tmavou tekutinou. Bez váhání odšrouboval uzávěr a obsah do sebe obrátil.
Odvar byl hořký.
A podmanivý.
Na jazyku po sobě zanechával kovovou pachuť a zvláštní chlad, který mu pomalu stékal do krku, než se rozlil celým tělem.
Gabriel ten pocit znal až příliš dobře.
Svět kolem něj se změnil.
Vítr zesílil. Dřevo lodních mol zapraskalo někde hluboko pod ním. Z dálky zaslechl smích opilce, šplouchnutí vody o kamenný břeh i tiché vrzání cedule pohupující se nad vchodem do krčmy.
V dálce nad mořem se zablesklo.
Stal se znovu lovcem a přišel si ulovit místního bastarda.
Pak však na kamennou střechu katedrály dopadla první kapka.
A druhá.
Během několika vteřin se noční obloha znovu otevřela a na Draxes Bay se spustil déšť.
Gabriel tiše zaklel.
Lektvar náhle přestal být výhodou.
Každá kapka mu v uších zněla jako úder drobného kladiva. Slyšel vodu stékající skrz okapy domů. Slyšel čeřící se vodu narážející hluboko pod přístavem do starých pilířů. Proud řeky valící se skrze kanály pod chrámovou čtvrtí.
Slyšel až příliš mnoho věcí naráz.
Koutek jeho oka nepatrně cukl podrážděním.
Nenáviděl podobné lektvary.
Přesto je používal dál. Protože někdy stačila jediná zaslechnutá věta, aby člověk změnil cizí osud.
Nebo svůj vlastní.
Gabriel se přikrčil po boku starého chrliče a znovu stočil pohled ke krčmě U Tří zrezlých.
Norred se opozdil.
To však nebylo neobvyklé. Lidé obchodující s cennými věcmi bývají opatrní. Ale mají své zvrhlé potřeby. Zvlášť po tak dlouhé plavbě.
Gabriel si byl jistý, že sem dnes přijde.
Musel se odměnit.
Auramera připlula sotva před několika hodinami a někde v Draxes Bay už pravděpodobně čekal nějaký sektář, aby domluvil s kapitánem Auramery další obchod.
Není lepší zbraně než kvalitní informace.
A Gabriel ji chtěl.
Lačnil po ní.
Norred nejprve přijde sem.
Do vyhlášené krčmy Nyry Cremers. Hostince, nevěstince a žumpy lidské společnosti v jednom.
Gabriel podobný styl žen už dávno znal. Některé osobně.
Lidé jako Nyra byli všude stejní. Jen jinak staří, jinak tlustí a jinak draze oblečení.
Draxes Bay na podobných lidech stálo stejně pevně jako na kamenných pilířích pod přístavem.
Nyra Cremers prodávala informace stejně ochotně jako alkohol, nebo své vlastní dcery.
Jablko nikdy nepadá daleko od shnilého stromu.
A právě tady a teď měla Norredovi předat jistý vzkaz.
Jak jednoduché.
Déšť zesílil.
Gabriel přimhouřil oči právě ve chvíli, kdy se v mlze pod věží objevila známá postava.
Je tady.
Norred Hal.
Vysoký. Hubený. Kabát z tmavé kůže měl promáčený deštěm. Pohyboval se rychle, téměř neslyšně, a každých pár kroků kontroloval ulici za sebou.
Gabriel koutkem úst téměř pobaveně vydechl.
Strach byl dobré znamení.
Znamenal, že dnes jde o víc než o pár beden s kořením.
Z protější uličky se náhle vynořila mladá prostitutka. Sotva dvacetiletá. Mokré vlasy měla přilepené k tvářím a šaty tak tenké, že spíš naznačovaly látku, než aby skutečně něco zakrývaly.
Přitiskla se k Norredovi s nacvičeným úsměvem a Gabriel přes déšť zaslechl jen útržky hlasů.
„…jen na chvíli, zlato…“
„…zahřeju tě líp než ty místní chcanky…“
Norred ji odstrčil.
„…moc stará…“ zaslechl Gabriel.
Dívka se však nevzdala. Něco zasyčela zpátky a sevřela mu paži pevněji.
Pak přišla rána.
Ostré plesknutí se rozlehlo ulicí a na moment přehlušilo bubnující déšť.
Dívka zavrávorala a v příštím okamžiku vytáhla zpod šatů krátký nůž. Nečekala a sekla po jeho ruce, která ji před vteřinou ztrestala za její dotěrnost.
Naneštěstí minula.
Gabriel líně povytáhl obočí.
„Ach ta láska,“ zamumlal si pro sebe a škodolibě se pousmál.
Norred uskočil překvapivě rychle. Popadl dívku za zápěstí, prudce s ním škubl a vrazil s ní do zdi tak tvrdě, až čepel zacinkala o mokrou zem.
O pár vteřin později už pokračoval ulicí dál, jako by se nic nestalo.
Dívka zůstala sedět v dešti, držela se za tvář a plivala krev, která jí barvila šaty do ruda.
Gabriel se ani nepohnul.
Děvko pitomá. Málem ses nechala zabít.
Norred dorazil ke krčmě a bez zaváhání zmizel uvnitř.
O chvíli později se dveře otevřely znovu.
Tentokrát dovnitř vstoupil hubený mladík s velkou bednou čerstvých ryb v náručí.
Na okamžik zaváhal, prohlédl si nad vchodem nápis U Tří zrezlých, rozhlédl se okolo a na malý okamžik vzhlédl ke dvěma kostelním věžím na druhé straně náměstí, jako by se ujišťoval, že ho nikdo nesleduje.
Pak sklopil hlavu, nadechl se a zmizel v teplém světle hostince.
Gabriel jeho příchodu nevěnoval větší pozornost.
Věděl, oč tak mladému chlapci asi jde.
Přinese Nyře čerstvé ryby a domů se vrátí s jedním měšcem plným a druhým prázdným.
Z útrob krčmy se tlumeně rozlehl výbuch smíchu.
„Když ti upadne do postele námořník, ještě to není neštěstí!“
„A co teda jo?!“
„Když z ní ráno nevypadne!“
Hospoda vybuchla dalším kolem opileckého řevu.
Gabriel si jen unaveně promnul kořen nosu.
Nenáviděl krčmy.
A všechno, co páchlo mořem.
A ještě víc nenáviděl opilce.
Všechny do jednoho.