„Neměla bys mě tolik pokoušet,“ promluvil po chvíli. Jeho hlas byl hluboký a unavený, bez známek obvyklé zuřivosti. „Máš vůbec představu, jak těžké je tě nechat naživu, když pořád toužíš po někom jiném?“
Zvedla jsem hlavu, oči jsem měla stále oteklé od pláče. „Já tě přece mám ráda, Ínemaku,“ zašeptala jsem, slabým a roztřeseným hlasem. „Ale to neznamená, že… že nemůžu mít ráda i Ohyna. Je to jiný druh přátelství. Proč tomu nechceš rozumět?“
Obr se zamračil a jeho kamenná tvář potemněla. „Ne, nechápu to. Proč bys chtěla někoho, kdo ti nemůže dát nic kromě iluzí? Ohyn je pouhý plamen. Já jsem skutečný.“
„Skutečný?“ zopakovala jsem a v hlase mi zazněla jízlivost, kterou jsem nechtěla ani použít:
„Skutečný, jako když mě zavřeš do vězení? Skutečný, jako když mě táhneš po schodech, jako kdybych byla snad hadrová panenka? Ano, Ínemaku, to je velmi skutečné.“
Jeho ruka se sevřela v pěst a jeho pohled se zostřil. Na okamžik to vypadalo, že něco řekne, ale pak si jen povzdechl. „Myslíš, že je to jednoduché? Ovládnout to, co jsem?“ Jeho hlas poprvé zněl, jako by ho něco bolelo. „Snažím se. Pro tebe. Ale ty… ty pořád myslíš na něj.“
„Protože mi rozumí,“ odpověděla jsem: „Ohyn mě nikdy nezavřel do tmy. Nikdy by mě nenechal cítit se takhle. S ním je mi moc krásně, víš!“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Ínemak vstal, jeho plášť se zavlnil, jak udělal krok ke mě. Sklonil se a jeho tvář byla teď jen kousek ode mě
„Já tě nenechám odejít,“ řekl tiše, ale jeho hlas zněl pevně a neúprosně. „Nemůžeš patřit nikomu jinému než mně.“
Srdce se mi rozbušilo. „Ne,ale když jsi zlý,tak nechci patřit ani tobě, Ínemaku,“ odpověděla jsem a hlasem mi proběhla směs strachu a vzdoru. „Jsem tvoje přítelkyně, ne otrokyně.“Jeho oči se zúžily. „Tak se podle toho chovej,“ zavrčel, ale pak najednou ustoupil. Obrátil se k oknu a zadíval se ven do temné krajiny za hradbami. „Nechám tě tady odpočívat. Ale varuju tě – už nikdy nesmíš vyslovit jeho jméno.“
Zůstala jsem sedět, napjatá a vyčerpaná, zatímco mě opouštěl. Ínemakovy kroky se ztratily v chodbách hradu a já zůstala sama s plameny, jejichž pohyb mě uklidňoval, ale také připomínal mé touhy po Ohynovi. Zdřímla jsem a když dorazil obr, vypadal jinak – unavený, zamyšlený, a přesto v jeho očích bylo něco měkčího. Sedl si na své obvyklé místo u krbu a dlouho mlčel. Nakonec mi pokynul, abych přišla blíž.
„Zajímá mě něco,“ začal tichým, ale hlubokým hlasem. „Proč pořád toužíš po Ohynovi? Copak já nestačím?“
Jeho slova mě zaskočila. Viděla jsem v jeho očích smutek, snad i zranitelnost, což bylo na jeho mohutné postavě a kamenné tváři skoro neuvěřitelné. Chvíli jsem nevěděla, co říct, ale nakonec jsem přistoupila blíž a odpověděla:
„Ohyn je… něco úplně jiného než ty. Je klidný, laskavý. Když jsi pryč, cítím se s ním v bezpečí. Ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží. Jen bych si přála, abychom mohli být všichni spolu, bez strachu a sporů.“
Obr si založil ruce na prsou a zamračil se, ale tentokrát to nebylo mračení plné hněvu. Spíš se zdálo, že o mých slovech přemýšlí.
Hlasité předčítání