Když měsíc v mořském oceánu couvá
mezi tichounkým šepotem hvězd kličkuje
ve své konkavitě příběhy ukrývá
a tajemství dálek obdivuje.
S úctou putuje vesmírnou cestou
svou planetu po boku doprovází
však jen ona jediná je jeho nevěstou
tu vášeň s touhou nikdo nezamrazí.
Láska kamenná, pevná jako skála
probublává z měsíčního jádra
lepí se k Zemi jak kusy sádla
a letí s elegancí jak koňadra.
Ve vlnobití hvězdného prachu
je jen spousta bezcitného pachu.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání