Daniela nahlas předčítala obřadní písně a tajemná zaříkadla, která zpočátku většinou ani nechápala. S přibývajícím věkem studovala složitá pojednání o astrologii, snažila se pochopit vliv měsíce na život lidí na Zemi. Učila se, jak uvidět auru živých tvorů, ale i květin a stromů. Obkreslovala různá magická znamení, hltala návody na věštění budoucnosti a obsáhlé výklady snů. Nazpaměť se učila dlouhý seznam léčivých rostlinek s recepty na léčivé čaje, masti a lektvary. Některé stránky tajemné moudré knihy byly popsané záhadným písmem, které se jí nikdy nepodařilo rozluštit. Možná by jednou nalezla k němu ten správný klíč, pokud by vytrvala i v dospělém věku v pravidelném učení. Neboť některé vědění bylo určeno jen pro zasvěcené a duchovním moudrostem oddané srdce, prověřené životními zkouškami.
Častokrát ve svém úkrytu ztrácela Daniela pojem o čase, v těchto chvílích jakoby čas ani neexistoval, jakoby se rozplýval v iluzích hmotného světa. Někdy to byl hlad a někdy až stmívání přinutilo ji knihu zavřít, vše poklidit na své místo a vrátit se do reality. Nadevše milovala takto strávené chvíle ve své samotě. Vlastně nikdy nemívala pocit, že je tak docela sama. Vnímala spojení a souznění se vším. Se starodávnou minulostí, s tajemnými předměty i s lidmi, kteří se jich kdysi dotýkali. Vnímala jednotu se slunečním světlem i s tajemným měsícem v úplňku – v dávných dobách uctívaným panovníkem nad životem a smrtí. Pohled na hvězdnou oblohu vzbuzoval už v její dětské duši ty nejniternější pocity spřízněné s nikde nekončícím jsoucnem. Tehdy se snažila jít ve směru jeho životní pouti, a získávala tak dojem vzájemné sounáležitosti s přírodou. Často si s překvapením uvědomovala, že se určitým, nejasným způsobem odlišuje od svých vrstevníků. Svoji jinakost nevědomky skrývala za tajemným závojem své zvláštní osobnosti.
Na zahradě rostla veliká, doširoka rozložitá jabloň, pamatující si věky. Na jedné silné větvi staré jabloně měla Daniela zavěšenou houpačku. Často se vydržela houpat třeba i celé odpoledne. Utíkala při tom do tajných světů, do fantazie bez hranic, jako kdyby jí starý strom vyprávěl dávno zapomenuté příběhy. Příběhy minulosti, odehrávající se už jen ve vzájemně se překrývajících paralelních světech, o kterých nikomu nevyprávěla. Nikdo by jí neuvěřil.
Jednoho červencového dne, slunce již se sklánělo k večeru a příjemně hřálo Danielu do zad, začalo z ničeho nic drobně poprchávat a kapky deště se na listech jabloně perleťově leskly. Houpala se nahoru dolů, nahoru dolů – plná krásných a nepopsatelně zvláštních emocí, usazena ve svém vlastním středu. Zavřené oči, zvláštní ticho na duši. Nekonečné chvíle bez zbytečných myšlenek. Okamžiky bezčasového toulání se v krajině tajemného poznání. Oddávání se živým snům, jež zhmotňují se v nekonečném prostoru.
Naprosto nevnímala nic ze svého okolí. Otevřela oči a uviděla v dálce nad rozkvetlou loukou oblouk pastelově barevné duhy. A dál se houpala, vysoko – nahoru – dolů – pak ztratila se v sametové duze. Stávala se lehčí a lehčí, jako by se její duše odpoutala od té dospívající dívky na houpačce. S lehkostí neviditelného pírka vklouzla do spleti nadpozemsky krásných barev: tak samozřejmě. Sama stala se duhou. Byl to jen nepatrný, prchavý okamžik nebo celá věčnost? Nevěděla.



Nápad – ★★★☆☆
Námět spojující magické dětství s dospělým duchovním probuzením a krizí je nosný a nabízí hluboký psychologický ponor. Esoterické motivy a propojení s přírodou jsou sice oblíbené, ale místy působí spíše jako výčet klišé (krystaly, tarot, delfíni) než jako originální prvky posouvající děj. Pokud by se podařilo tyto motivy více provázat s konkrétním vnějším konfliktem, příběh by získal na jedinečnosti.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorce se daří budovat velmi silnou, až snovou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do vnitřního světa hlavní hrdinky. Popisy vůní, barev a přírodních scenérií jsou bohaté a evokují přesně ten typ mystického klidu, který text vyžaduje. Snová pasáž s oceánem je vizuálně podmanivá, i když občasná přesycenost přídavnými jmény může celkový dojem mírně zatěžkávat.
Provedení – ★★☆☆☆
Text naráží na úskalí přílišné popisnosti na úkor samotného děje, což výrazně zpomaluje tempo a snižuje čtivost. Autorka často sklouzává k pravidlu ‘řekni’ místo ‘ukaž’, kdy nám emoce a vlastnosti postavy pouze oznamuje, místo aby je demonstrovala v akci. Navíc dochází k neústrojnému míchání minulého a přítomného času, což působí rušivě a vyžaduje pečlivější redakční úpravy.
Celkové hodnocení:
Ukázka představuje slibný úvod do nitra citlivé hrdinky, který potěší zejména čtenáře hledající spirituální a poetickou literaturu. Pro dosažení vyšší literární kvality bude nutné text proškrtat od nadbytečných adjektiv a zaměřit se více na dynamiku vyprávění. Autorka má nesporný cit pro detail a estetiku jazyka, stačí jen dodat příběhu pevnější kostru a nechat postavy více jednat.