Bylo to na konci října
v podzimním parku bez barev,
za oprýskanou stěnou katedrály,
kde z nánosu tlejícího listí
unikal sentiment odumírajících nadějí –
Tam spatřil jsem blázna
zhrouceného za hranicí trubek,
jež vyztužit snad měly kostel,
(leč minuly se smyslem určení)
a zahleděl se v trpném mlčení
na lidskou trosku bez úcty,
k níž osud postavil se zády,
když blázen vzchopil se a řek:
Král je mrtev, teď lůza plení
zvůlí podemletý břeh.
Bylo to na konci října,
v nepřítomném stínu katedrály,
kde z kořenů obnažených dřevin
vanul do skrání lepkavý dech rozkladu –
Já toulal se večerem
bez vědomí ztraceného cíle,
jejž odkázal jsem dávno k čertu,
přec zatěžko mně bylo pochopit
ten marný kvas, co chce si podrobit
svobodu ducha, lidské sny –
Mně dotaz jízlivý zrál v duchu,
když blázen vzchopil se a řek:
Král je mrtev, teď lůza plení
zvůlí podemletý břeh.
Já zatvrdil se v krušném pohrdání
lidskou prostotou,
jež v skrytu strachem pokřivené tváře
klanět se vždy musí vrchnosti.
Tys Osud viděl tančit, pravím, na nebeské káře?
Ten blázen vzchopil se a řek:
Král je mrtev, teď lůza plení
Bohem opuštěný svět.
Má trpělivost není bez hranic,
hlavy poddaných
když zřel jsem ujařmené v strachu,
v pokoře a bez vůle jen sloužit účtu slabosti,
to vzteky zrudl jsem a vzkřikl:
Král jsem já, ty klekni raději hned v prachu!
Ten blázen sklonil se a řek:
Král je mrtev, to lůza plení
pýchou rozvrácený břeh.
Bylo to na konci října…
Vlhký park šedl soumrakem,
když rozezněla stěnu katedrály
ozvěna šouravých kroků bez pocty
a vetkala do mlžných haluzí
pečeť mé osamělé porážky.
Já přemítal zlobně
za hranicí ocelových trubek
co odkázal bych ještě k čertu,
než promarním svá léta mladosti –
Mám utopit snad rozum v lítosti
nad údělem bláznů bez moci,
jenž zdravým nedostal se k sluchu?!
V tom zaslechl jsem z dálky skřek:
Král je mrtev, teď králíkové
hlodaj podemletý břeh!
Hlasité předčítání