Kde náhorního plata zlatavě pozdní traviny
do výše dětské postavy zdobí horské mýtiny
a klenbu nebes zkraje vroubí temné hřbety,
tam samotný poutník z duše smutné vidiny
bezvýsledně zahání jako hněvu zlobné věty.
Tam v dáli cesta noří se do stinné doubravy,
v níž spatří siluetu ženy a cítí úzkost z obavy,
že zmizí v nenávratnu – to trýznivý je přelud,
jenž slzy vyvolá a bolu účinek mrazí od hlavy
až k patě, když v těle chvěje se mu každý úd.
. ~ ~ ~ ~
Cestou zdála se mu žena, Alenka z říše divů,
když spolu poznávali horských končin slávu –
když jako šťastní blíženci putovali beze slova
od zákoutí lesa stinnou cestou k vodopádu,
zemí nezemí, kam oba těšili se stále znova.
Pak ale zlá nemoc družky učinila přítrž všemu,
ona v pomatení zapomněla kudy cesta domů
a v mlhách nevědomí tak ztratila sama sebe,
tak zlý osud Alenku zasáhl jako úder hromu,
když z domova naposledy uzřela modré nebe.
. ~ ~ ~ ~
Kde horská pěšina v dolinu se příkře sklání,
tam osamělý poutník v pozdním šera přemítání
zaskočený západem slunce minul cestu domů –
při bědném pak klopýtání ukájel se bez ustání
marnou nadějí, že jeho družka zázrakem snad
. vynoří se ze tmy stromů.
Hlasité předčítání