V nejtemnější hodině noci tiše odchází,

Jen polibek na čelo v bolestivé předtuše.

Však loučení by odbyla jen ubohou frází,

Jež zlomila by člověka, vytrhla kus duše.

Morana tajemná. Bledá tvář, vlasy havraní.

Ukolébavkou svou ukládá k dlouhému spánku.

Šaty protkané slzami, skrývá se v ústraní.

Přestala psát na okno, hlas slyším jen ve vánku.

Vesna nezkrotná. Probouzí mne do dalšího dne,

Vlasy vlající s větrem, smích, rozpustilé dítě,

Vůně květů, ptáků písně o mládí, svobodě.

Šaty má z jinovatky a z kůže slunce jí žhne,

Přelétavá, začíná se chovat odtažitě.

Vzpomínky na obě nechávám divoké vodě.