V nejtemnější hodině noci tiše odchází,
Jen polibek na čelo v bolestivé předtuše.
Však loučení by odbyla jen ubohou frází,
Jež zlomila by člověka, vytrhla kus duše.
Morana tajemná. Bledá tvář, vlasy havraní.
Ukolébavkou svou ukládá k dlouhému spánku.
Šaty protkané slzami, skrývá se v ústraní.
Přestala psát na okno, hlas slyším jen ve vánku.
Vesna nezkrotná. Probouzí mne do dalšího dne,
Vlasy vlající s větrem, smích, rozpustilé dítě,
Vůně květů, ptáků písně o mládí, svobodě.
Šaty má z jinovatky a z kůže slunce jí žhne,
Přelétavá, začíná se chovat odtažitě.
Vzpomínky na obě nechávám divoké vodě.
0
