Povídka

Venator

Autor: robert

 

…neobviňuj mou přirozenost za to,

že mě odlišila od ostatních…

Epiktétos, Rozpravy

 

Eldric rychle dokráčel na konec ulice. Zvolnil krok. Nespěchal. Už nebyl žádný důvod. Dávno ukojil vzdutou vášeň, ale i hlad. Pokračoval úzkou pěšinou do otevřené krajiny mezi zarostlými loukami. Na chvíli zastavil, ale jen proto, aby obrátil pohled vzhůru. Zaujalo ho, kolik marnivé krásy na mizející plátno podzimního nebe vychrstlo zapadající slunce. Velkolepé představení. Obloha několik prchavých okamžiků připomínala scenérie jako ze štětce starých mistrů. Pak všechno krásné rázem zešedlo. Okouzlení vyprchalo. To mu připomnělo, že člověk pár sekund, možná i minutu před smrtí, kdy se už zbavuje těžkých okovů hnusné tělesnosti a plytké reality, vylije na povrch duši, která zahalí svou jemnou krásou ohyzdné maso. Eldric se živil dušemi svých obětí, které, než umřely, prožily čiré peklo.

Setmělo se náhle, nečekaným stažením opony, zhasnutím světla, zavřením očí, vydechnutím na sklo. V bledém svitu Měsíce, který tiše vyplul nad obzor v mdlém, chladném zrcadle temné oblohy, Eldric, znovu zahlédl postavy. Zhluboka se nadechl. Nasál vlahé vlny vzduchu. Ti pronásledovatelé, pche, jak jsou vytrvalí! Černé siluety. Lidské stíny. Rychle se blížily. Figury získávaly jasnější tvary, přesnější obrysy, srozumitelnější výrazy. Čekal. Nemá důvod, aby před nimi dál prchal. Už ne. Předvede se jim v plné síle a ukáže jim svou pravou podobu.

Přiběhli a utvořili kolem něj kruh. Už to ho mělo varovat. Ale byl si tak jistý svou neporazitelností. Přehlédl tento výrazný náznak, že mohou být víc, než jen humanoidními policisty. Muži zákona. Eldric byl povznesen nad všechny zákony. Pronásledují ho, protože musí. Mají tohle přímo v popisu práce. Aby chytali zločince. Vrahy. Bestie… Eldric nechápal. Nikdy nevěřil v náhodu. Jak zjistili, že právě on je pachatelem? Kdo je přivedl do zaprášeného sklepení rozbitého vybydleného domu, kde objevili zohyzděná těla mladých dívek. Musel ho někdo tajně pozorovat a vyzradit jeho tajemství. Pozoroval je udiveným pohledem očí bez bělma. Jak to že vědí? Směšné, ubohé, trapné loutky plytkého bytí jedné z tisíců nižších ras, které obývají zdejší Galaxii. Kdo jim sakra o mně řekl, ptal se sám sebe v duchu, vedl dál vzrušený vnitřní dialog, přece je nemožné aby ho, který je jedincem na nejvyšším stupni potravního řetězce ve vesmíru, humanoidi na tak nízkém stupni vývoje našli. A tu udělal další chybu, nechtěl si připustit, že by nemuseli být těmi, kterými se právě teď jeví, že jsou. Pořád si naštvaně namlouval, je tisíckrát rychlejší a tisíckrát silnější než oni, ubohé trosky, jeho potrava, nemohou ho nikdy zabít, je pro ně nesmrtelný… Ukazovali na jeho šaty pocákané krví. Na jeho zkrvavené ruce s tmavějícími otisky zubů. Oči plné prskavých jiskřiček. Řvali. Ale Eldric muže vnímal, jako kdyby stáli za sklem. Neslyšel je. Jako kdyby křičeli němě. Jejich slova nedosáhla ani k okraji jeho sluchu. Viděl, jak jim pulsuje krční žíla. Slyšel tlukot jejich srdce. Otevírali dokořán ústa. Neuhýbavý pohled. Zbraně namířené na jeho klidnou hruď. Nehybný stál. Pozoroval je. Ani nebyl ve střehu. A to byla třetí chyba, jíž se dopustil. Neměl si být v žádném případě docela jistý, zda náhodou nemají nabito stříbrnými kulkami. Měl si říkat co kdyby? Měl být ostražitý, měl počítat s možností, co kdyby opravdu vystřelili pro něj smrtící munici? Ale on si blahosklonný, povýšený predátor hloupě namlouval, přece ti policisté nemají tušení, kým je doopravdy. Jak by vlastně mohli? Proto jejich zbraně nejsou nebezpečné. Opravdu ho nemohou vyděsit, pouze rozesmát. Křičeli jeden přes druhého. Ale stín pochybností v něm zůstával. Jak se o něm dozvěděli? Najednou je slyšel. Rozkazovali mu. Jak jsou směšní a trapní.

…Dej ruce před sebe!

…Tak abychom je viděli!

…Pomalu si lehni břichem na zem!

…Ty jsi nerozuměl?

…Okamžitě si lehni!

Mířili na něj. Smál se do jejich obličejů. Jak jsou zodpovědní. Stateční ochránci křehkého a tristního pořádku. Ale jistěže! Stále vychutnával sladkou chuť lidské krve na jazyku, na rtech, na zubech; sladká, čistá, voňavá krev. Znovu si vrátil okamžiky, kdy rval kusy masa z ještě živých těl. Byl chlípné žravé monstrum. Tohle věděl naprosto jistě. Ale znali pravdu také policisté? Touží zatknout jeho, nezničitelného Eldrica. Jak nešťastné! Jak komické. Je to vážně groteskní situace. Jako kdyby myš mířila na člověka zbraní. Z černé tašky vytáhl skleněnou nádobu. Zvedl ji a upustil. Dopadla na špičku vyčnívajícího kamene. Roztříštila se. Oči policistů znehybněly. Nedokázali odtrhnout pohled. Neposmíval se jim, byť měl tisíc důvodů. Vlastně ani neměl zájem, aby se bavil jejich strachem, odporem, zhnusením potom nenávistí. Pozoroval je jako myslivec jelena v hustém mlází. Chtěl jim říct, že se jen tak prochází za soumraku. Stmívání jím hluboce prosákne. Vzduch naplní teskné napětí. Zvláště podzimní stmívání mívá neobyčejný půvab. Ti muži. Pronásledovatelé. Co vlastně chtěli. Mlčky zírali. Eldric si pomyslel: samozřejmě spatřili důvod, proč za ním běželi. Lidská srdce. Čekal. Co bude teď? Vykročil, aby pokračoval svou cestou.

…Hej! Zastav! Slyšíš, ty zmrde!

…Kam si myslíš, úchyle že jdeš?

…Zabijeme tě, hajzle!

…Myslíš si, že ne?

Eldric se rozesmál. Kolikrát tohle slyšel v různých obměnách. Ale on je nezranitelný jejich zbraněmi!

…Víme, kdo jsi!

…Jdeme po tobě už léta.

…Už od tvojí první oběti.

Ale to je nesmysl. Zabíjel už na této planetě před tisíci lety. Zaměřil jejich směrem pohled. A najednou zbystřil. Zlá předtucha v něm zesílila. Ale to není možné! Otočil se.

„Ukážu vám, skutečnou moc!“

Chtěl jim ukázat svoji pravou podobu. Nadechl se. Roztáhl ruce od sebe. Když v tom se ozval výstřel. Ucítil strašlivou bolest v rameni. Kulka mu roztříštila ramenní kloub. Sesul se k zemi. Pak se ozvaly další výstřely. V hlavě ucítil spalující žár. A přicházely hrozivé otázky.

…Kde vzali stříbrné kulky.

…Jak to, že jsem je nepoznal.

Bezvládný padl k zemi.

Policisté přistoupili k tělu. Štítivými kopanci kontrolovali nehybné vychládající tělo. Brzy se mrtvola začala rozpadat v černý lehký prach.

…Ještě že se nestihl proměnit.

…Jo, to máš pravdu, příště si odpustíme ty pitomý kecy.

…Myslíte, chlapi, že nikoho dalšího nekousl?

…Skenování jasně ukázalo, že byl opravdu poslední.

…V tom případě jsme tady skončili.

Nad městem vlál podzimní večer. Policisté se proměnili v bytosti s průhlednými rosolovitými těly. Nebe temné, hluboké a studené až po samý okraj plné třepotavých odlesků nekonečně vzdálených hvězd. Němé se klenulo nad černou krajinou. Pozemským přístrojům a lidským zrakům neviditelné vznášedlo ohromnou rychlostí splynulo s mlhavou dálkou a černočernou tmou.

 

Vysvětlivka:

Venator

VENATOR= lat. lovec

 

0
4.84/5 (2)
Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Tvůj názor nás zajímá, přidej prosím komentář.x
()
x
0