„Už je pozdě,“ řekla Andrea a zkontrolovala hodinky.
„Musíme vyrazit.“
Adam přikývl, ale zůstal duchem nepřítomný. Jeho pohled sklouzl do prázdna, snažil zachytit neviditelnou nit myšlenky. Andrea ho znala dost dobře na to, aby poznala, že znovu padá do toho světa, který ho tíží.
Zaplatili a vyšli z kavárny. Slunce stálo vysoko, ale Adam ho nevnímal. Andrea přivolala taxík. Černé vozidlo s logem AstraDyne zastavilo u obrubníku. Nastoupili.
Uvnitř vládlo ticho. Jen jemné šumění klimatizace a tlumené světlo. Andrea našla pohodlnou polohu na sedačce a opřela hlavu o opěrku. Chvíli pozorovala Adama.
„Víš,“ řekla tiše,
„nejsi ztracený. Jen hledáš něco, co ti vzali.“
Adam se otočil.
„Jak vzali?“
Jeho hlas zněl ostře, nečekaně. V očích mu hořela ostražitost. Andrea na okamžik ztuhla. V jejím pohledu bylo cosi nečitelného — snad překvapení, snad obava. Pak se usmála. Jemně, klidně.
„Myslela jsem… ve snech. V těch vizích, co tě pronásledují. Měl jsi pocit, že ti tam něco chybí, ne?“
Zněla přesvědčivě. A přesto — její tón měl v sobě něco, co Adam nedokázal přesně pojmenovat. Hledal únik z okamžiku pohledem z okna. Město mu mizelo před očima, ne kvůli rychlosti jízdy, ale kvůli slovům, která právě slyšel.
*Co ti vzali. *
A nebyl si jistý, jestli mluvila o snech — nebo o něčem skutečném.
Andrea si přisedla blíž.
„Hele, pamatuješ, jak jsme se poznali?“
Adam se pousmál.
„To byla nehoda. Vtrhla jsi do skladu bez povolení.“
„Potřebovala jsem ten modul. A ty jsi mě málem složil k zemi.“
„Byla jsi v chráněné zóně. Co jsem měl dělat?“ hledal obranu Adam.
„Možná neútočit na první pohled,“ škádlila ho.
„Ale pak jsi mě uviděl. A najednou jsi zapomněl, že jsem narušitel.“
Adama přemohl smích.
„To je pravda. Vypadala jsi jako někdo, kdo ví, co dělá. A navíc… byla jsi krásná.“
Andrea se usmála.
„A pak jsi mě začal zvát na rande. Každý den. I když jsem říkala ne.“
„To ano, ale s obědem jsi vždy souhlasila.“
„To nebyla rande. To byla výměna informací.“
„A pak výměna úsměvů. A pak výměna klíčů od bytu.“
„No jo. A teď spolu jezdíme do práce. V taxíku. Jako dva nudní zaměstnanci korporace,“ odpovídá Andrea se smíchem.
Adam se zadíval na její profil.
„Nejsi nudná. Nikdy jsi nebyla.“
Andrea se na něj podívala.
„A ty nejsi ztracený. Jen se snažíš najít něco, co ti vzali.“
Adam se na ni znovu podíval. Tentokrát jinak.
„Už jsi to řekla jednou,“ poznamenal.
„A zase to zní… zvláštně.“
Andrea se usmála. Ale ten úsměv trval o vteřinu déle, než by měl.
„Jen jsem chtěla, abys věděl, že tě chápu,“ řekla.
„To je všechno.“
Taxík zpomalil. Před nimi se tyčila budova AstraDyne. Skleněná, lesklá, nehybná. Odraz města na jejím povrchu působil nepřirozeně — realita se v něm lámala.
„Připrav se,“ řekla Andrea.
„Dneska to bude dlouhý den.“
Adam přikývl. Ale v hlavě mu stále zněla její slova:
*Co ti vzali. *
A pak se ozvala další. Ta, kterou četl v deníku. Ta, která ho pronásleduje od chvíle, kdy se dotkl zrcadla.
*Nejsi doma, nevěř jim. *
Zavřel oči. Na okamžik se mu zdálo, že taxík nebrzdí, ale klouže dál — skrz ulici, skrz budovu, skrz svět.
Otevřel je. Andrea už vystupovala. Usmívala se.
Ale ten úsměv… byl skutečný?
Adam vystoupil. Zem pod nohama byla pevná. Ale v jeho mysli se všechno hýbalo.
Hlasité předčítání