Pomalu se na mě podíval. Bylo mu asi osmdesát let, a trpěl nádorem na mozku. Normálně by už asi před rokem zemřel, nebo podstoupil operaci, ale teď… Teď bylo vše jinak. Stařík se celý klepal a pořád jen ukazoval na dveře pokoje. Přitom pořád povídal: „Je tam s ním! Zase je tam s ním!“
„Nebojte se. Zůstaňte tady a já se tam zajdu podívat, dobře?“
Odpovědí bylo jen pomalé kývnutí. Pořád se celý klepal. Pokoj 13. Bydlel tam už tři roky a žádný pacient s ním nevydržel víc než tři měsíce. Když sem přišel, tak si vůbec nic nepamatoval, a tvrdil, že s ním v jeho hlavě mluví nějaká žena. A vždy, když se ráno probudí, tak ztratí vzpomínky.
Postavil jsem se, zhluboka nadechnul a otevřel dveře. Uvnitř byla tma a otevřeným oknem dovnitř proudil studený podzimní vítr. Pod ním seděl schoulený do klubíčka asi třicetiletý muž s černým plnovousem a s dohladka oholenou hlavou. Pomalu jsem se k němu vydal a cestou minul jeho postel. Cedulka se zkratkou P.Q. ležela na zemi. Co tu proboha zase vyváděl?
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a dál se pomalu přibližoval.
„Kdo jste? Kde to jsem?“ zeptal se.
Jeho hlas zněl výhružně, ale zmateně.
„Jmenuji se David Zycra. Jste v bezpečí, v pečovatelském ústavu. Pamatujete si něco?“
„Vždyť nevypadá zle,“ odpověděl.
Na chvíli jsem se zarazil, než mi došlo, že ta odpověď nepatřila mě. Patřila jí.
„S kým to mluvíte?“ zkusil jsem se zeptat.
Vždy, když ztratil paměť, tak jsem se k němu musel chovat opatrně. Vím, s kým mluvil, ale nechtěl jsem ho vyděsit.
„Vy ji neslyšíte? Ten hlas?“
„Žádný hlas tu není.“
„Říká mi, že lžete.“
„A já říkám, že lže ona. Komu budete věřit? Tajemnému hlasu, nebo člověku, co stojí přímo před vámi?“
To na něj zabralo. Konečně se mi podíval do očí a bylo vidět, že mě poslouchá. Klekl jsem si k němu a chytil ho za ruku.
„Já teď zajdu támhle do skříně a dám vám něco, po čem ten hlas zmizí, ano?“ řekl jsem, tím nejklidnějším tónem, který jsem dokázal. I když mi uvnitř všechno řvalo na poplach. On jen tiše kývnul. Zvedl jsem se a rychle došel ke skříňce a odemknul ji svým klíčem. Začal jsem hledat prášky a snažil se zakrýt, jak se mi třesou ruce. Ten hlas měl v hlavě už od chvíle, co sem přišel. Podle něj to byl hlas ženy, co mu šeptala ty nejtemnější nápady. Podle doktorů to byla jeho potlačená temnota. Zlo, co se více či méně skrývá v každém člověku. Většinou ji naštěstí dokázaly léky utlumit. Podíval jsem se na hlubokou jizvu na své pravé ruce. Většinou.
Vrátil jsem se k němu s léky v ruce. Klekl jsem si k němu a podával jsem mu je se sklenicí vody. Rychleji, než jsem stihl postřehnout, mě chytil za ruku.
„Říká, že jestli ji ještě jednou uspíte, tak vás příště zabije,“ vyhrkl na mě.
V očích měl vyděšenou jistotu. Polkl jsem naprázdno a na chvíli se zarazil. Pak jsem mu strčil prášky do pusy, zalil je vodou a poodstoupil. Během chvilky celé jeho tělo zvláčnělo a on se znaveně opřel o zeď. Já zatím zavřel okno a odsunul závěs z televize připevněné na zeď.
Hlasité předčítání
