Jaroslav: „Běto, prosím tě alespoň chvíli mlč.“
Běta: „Ale já mlčím, vždyť jsem nic neřekla. Jako jeden pacient. Pan dochtor se ho ptá. Co vám chybí? A on nic. Jenom kouká, jako by mu ulítly včely. Tak ho dochtor vyšetřil, a když ten chlap odcházel s neschopenkou, tak říká. Děkuju, pane doktore, ale já vám jen přivezl vzorky z laboratoře. Strašný.“
Jaroslav: „Máš pravdu. Strašný. Dáš si polévku, nebo rohlíky a čaj?“
Běta: „Polévku, tu já smím. Díval ses včera na Bolka Polívku?
Jaroslav: „Snad Polévku, ne?“
Běta: „Vždyť jsem to povídala, vůbec mě neposloucháš.“ (Napodobuje Boleslava Polívku.) Já jsem polévková. Ale žádný, slabý vývar. Pořádnou zelňačku, nebo boršč. Polévka musí být hustá. Tak hustá, že v ní i lžíce stojí jako chlapovi… Víš co je nového? Lída se rozvádí. Prý mu u ní nechutná. Takové vyžle a on si bude stěžovat na jídlo. Bůh ví co je v tom. Jo Helena je v tom. Představ si, že má tři holky a minulý týden byla na ultrazvuku, kde jí dochtor řekl, že to vypadá na dvojčata. S největší pravděpodobností zase holky. (Jaroslav nese talíř. Od teď mluví Běta s plnou pusou.) Díky. Nevíš něco o Toničce? Od svatby jsem ji neviděla. Že se odstěhovali do Švýcar. Má to holka štěstí. To Petr si vzal takovou semetriku, že s ní vydržel jenom svatební noc.“
Jaroslav: „Běto, jez nebo ti to vystydne.“
Běta: „Kdepak, vystydnout si to nenechám. Já ráda polévku za horka. Vidíš a je po ní. Dobrá byla. Já teď půjdu do města obhlédnout chlapy a ty hezky pracuj. Vrátím se ve čtyři, až bude Eliška doma. Uděláme si pěkný večer. Koupím uherák a šampáňo. Jo nemohl bys mě trochu založit?“ (Jaroslav vyndá několik bankovek a přepočítává je. Běta mu je všechny sebere.)
Běta: „Dík a ve čtyři.“ (Odchází.)
Jaroslav: „ÓÓÓ za co? Bože proč? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí. To je Mnichov. O nás bez nás. Já tu nebudu. Jedu na chatu. (Zazvoní telefon. Jaroslav jej zvedne.) Ano? Jo. Jo. Dobře. Udělám. Do pondělka? To je ale šibeniční termín. Kolik? Dobře. To stihnu. Za ty prachy se třeba strhám. Jo. V pondělí ráno to bude hotové. Jaké motto? Jo tak… inu zákazník je náš pán. (Vytrhne list z bloku a píšíc opakuje zapisovaný text.) Ve čtrnáct hodin sraz u kostela a druhý výraz je, budeme spokojení. Kmenové heslo, které se bude opakovat ve spotu několikrát, je, tvůj koloušek. Hele, nejsou ti zákazníci nějak vyšinutí? Takové věci bych do reklamy nikdy nepsal. Asi máš pravdu. No nic, náš zákazník, náš idiot. Hned na to jdu. (Zavěsí.) Takový kšeft. Za tři dny práce, takový balík. To musím stihnout. Jenže co s Bětou? Jediná možnost je najít jí chlapa. Jenže koho? Pepa! (Vytáčí číslo.) Nazdar Pepo. Jo a co kuželky? Dobrý. Hele, potřebuju pomoc. Ne, žádná manuální práce. I když, no přijď a já tě zasvětím. (Zavěsí.) Zlatý Pepa, ten mě zachrání. Pepa je můj podnájemník, ale vždy ctíme svá soukromí a tak mu radši volám, i když by bylo jednodušší vyjít k němu do pokoje těch pár schodů.“
Hlasité předčítání
