Na štíhlé zápalce tancoval plamínek,
rudá kštice se mu rockově vlnila,
a svým žárem zapálil duši kamínek,
síla ohně se v krbu rozmanila.
Plamen dál bobtnal do podoby obézní,
jiskřičky v melodii snů praskaly,
do pokoje se vlévalo pohlazení,
a horké jazyky se olizovaly.
Dřevo smrku krmilo hořící ústa,
vlaštovka papírová zde dolétala,
stínů po stěnách se rozvlnilo spousta,
a vášnivá duše záře se usmála.
Nezbylo nic, vše jíž shořelo na popel.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
