On ji nechal ještě chvilku naslouchat, netrpělivě, potom ji opatrně oslovil. Vadilo mu, že toho moc nenamluví. „Řekni mi také něco o sobě, nebuď stále tak tajemná,“ šibalsky se usmál, nechtěl být dotěrný.
Překvapeně mlčela.
„Vážně, Danielo, rád se o tobě něco dozvím,“ dodal s prosbou ve výrazu očí. Na jeho vkus působila příliš rezervovaně.
„A co bys chtěl slyšet?“ zeptala se stroze a jemně sevřela rty. „Na mém životě není nic, co by stálo za řeč,“ dodala s provinilým pocitem a sklopila oči k zemi.
Martin poznal hned, že neříká pravdu. Z části to bylo dobrou intuicí, z části letitou novinářskou praxí, ale hlavně její záhadně smutný výraz prozrazoval, že s jejím životem nebude všechno tak docela v pořádku. Profesně ho neoklame, jako novinář sleduje pozorně mimiku obličeje, neuvědomělé pohyby rukou, celkové držení těla, intonaci a zabarvení hlasu a jiné zdánlivě nedůležité detaily, a lež mu málokdy unikne. Na této ženě, která ho zajímá čím dál víc, od první chvíle poznal, že ji něco velmi trápí. Pochopil také, že se docela jistě nejedná o žádnou banalitu. Ještě mu vrtalo hlavou, co tady, tak daleko od domova, dělá úplně sama. Daniela byla tak nepřístupná, chtěl ji poznat blíž. Zároveň se obával, aby ji svým netrpělivým přístupem neodradil. Neděláš žádnou reportáž, kamaráde! Pomyslel si. Uklidni se, nemusíš všechno vědět hned. Rozhodl se dát jí čas, sama mu poví, co uzná za vhodné.
„Promiň, Danielo, už se tě nebudu vyptávat,“ omluvil se. „Obdivuji tě, takhle se sama vydat na druhý konec světa. Nebyl nikdo, kdo by tě doprovodil?“ zeptal se. Zase to udělal! Pokrčil rameny a upřeně se na ni zadíval. Vykouzlil při tom odzbrojující úsměv.
„Ne, nikdo takový se nenašel!“ odpověděla rázně, ale vzápětí se upřímně usmála. Zatoužila konečně pocítit osvobozující úlevu. Vypovídat se. Volně vydechnout a pustit vlastní mozek na špacír!
Martin mlčel. Jen se díval. Nechtěl ji ani slůvkem rušit, zřejmě zvažovala odpověď. Čekal, co bude dál.
„Nevím, kde mám začít. Před časem jsem se rozvedla, ale to nestojí za řeč, klasický příklad nepovedeného manželství. Nějaký čas jsem zůstala sama s dcerkou Anetkou, ale jen krátce, než se bývalému manželovi podařilo vysoudit ji do vlastní péče,“ řekla. Tentokrát sevřela rty o něco pevněji, nadechla se a na tři vteřiny zavřela oči. S tím špacírem mozkových závitů to nebude tak jednoduché, uvědomila si. Pomalu vydechovala, aby se uvolnila. Nedokázala skrýt emoce. Spíše měla mozek jako nevybuchlou minu – těsně před neopatrným našlápnutím, stačí jeden chybný, nepřesný krok a…
„Máš dcerku, opravdu? Určitě je krásná po mamince,“ usmál se Martin. Netušil, že tato nevinná otázka je jako přesně mířená střela, před kterou není úniku – spoušť je zmáčknutá, už nemůže minout cíl, záchrana není možná.
Daniela se na Martina dlouze a zamyšleně podívala. Jistě by si ani nedokázal představit, co se v ní právě teď odehrává. Chvilku se mu dívala pozorně do očí. Tak upřeně. A nad něčím uvažovala. Trochu se toho pohledu polekal: v modrých očích vycítil bolest, jako by v nich byla vyrytá ostrým skalpelem. Přesně ten druh bolesti, o kterém se jen velmi špatně mluví. Ale trvalo to naštěstí jen okamžik. Vzápětí si Daniela rychle srovnala v hlavě, že v tomto okamžiku necítí žádné bolestivé emoce. Naopak, najednou si přála, všechno teď hned povědět. Všechno! Zatáhnout za provázek a nechat ten granát konečně vybuchnout! Jak by se jí jen ulevilo! Martin v ní vzbuzoval klid a důvěru pozorného posluchače. Byl prvním člověkem, se kterým by dokázala otevřeně mluvit. Nevěděla čím to je. Možná tím, že se tvářil profesionálně, nezaujatě. Možná něčím úplně jiným. Jen v očích měl nenápadnou jiskru dychtivosti, vyslyšet zrovna její příběh. Jenže, Daniela byla zároveň v pasti, nechtěla ztratit jeho náklonnost – pokud mu poví úplně všechno.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad postavit do ostrého kontrastu nádhernou, exotickou přírodu Nového Zélandu a hluboké vnitřní trauma hlavní hrdinky je velmi nosný a funguje skvěle. Postupné odhalování Danieliny tragické minulosti udržuje čtenáře v napětí a nutí ho číst dál. Zápletka sice využívá poněkud tradiční motiv autonehody, ale díky mystickému nádechu a psychologické hloubce působí příběh svěže a originálně.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezesporu nejsilnější stránkou textu, snová pasáž s hady a pískem je napsaná neuvěřitelně sugestivně a čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Emoce hlavní hrdinky, její tíživý smutek a pocit viny jsou hmatatelné a skvěle rezonují s melancholickými popisy krajiny. Podařilo se ti mistrně zachytit ten křehký balanc mezi vnější krásou světa a vnitřní temnotou zlomené lidské duše.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi poetický a máš krásnou, bohatou slovní zásobu, která textu dodává literární hloubku a celkově se dobře čte. Prostor ke zlepšení vidím v dialozích, kde Martinovy promluvy o Novém Zélandu působí občas trochu encyklopedicky a na běžnou konverzaci nepřirozeně. Také bych doporučil více uplatňovat pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’ – místo vysvětlování Danieliny povahy nech její empatii vyplynout přímo z děje, čímž se text stane ještě plynulejším.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a emočně vyzrálý text, který dokáže čtenáře zasáhnout na citlivém místě. Tvá schopnost pracovat s vnitřním světem postav a popisy prostředí je na vysoké úrovni a ukazuje velký literární talent. Pokud v budoucnu trochu odlehčíš dialogy a necháš postavy mluvit více civilně, tvé psaní se posune o další úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!