„Doufám, že jsem vás nevyděsil?“ dodal s provinilým pocitem. Byl viditelně zmatený tou neobvyklou situací. S něčím podobným se člověk nesetkává každý den. Nechápavě se díval kolem na rozházené bílé a růžové květy kopretin v záplavě plápolajících svíček.
„To je v pořádku, vůbec nic se nestalo,“ ubezpečila ho Daniela s vážnou tváří, přestože měla výbuch smíchu na krajíčku. „Vydržte okamžik, půjčím vám telefon. Jen na mě počkejte před domem, prosím,“ požádala ho s úsměvem. Počkala, až zmizí za rohem. Zakroutila hlavou, to se mi snad jenom zdá, pomyslela si. Vystoupila z vany ozářené měsíčním svitem. Soustředila se a rychlým pohybem ruky uzavřela magický rituální kruh a zhasla svíce. Osušila se, docela už se třásla chladem, rychle si oblékla připravený župan. Mladého muže pozvala dál. Nechala ho zatelefonovat, jak slíbila.
Dovolal se kamarádovi. Přijede pro něj autem, jak nejrychleji to půjde, jinak by se neměl jak dostat domů. Nemá čas nic vysvětlovat, z kola je nepojízdná hromádka šrotu – může být rád, že nemá zlámané žádné kosti. Během chvilky vyřídil, co potřeboval a zavěsil. „Moc vám děkuji. Ještě jednou se omlouvám, nerad jsem vás vyrušil. Jsem vašim dlužníkem,“ řekl. Hlavu držel zpříma, ale bylo patrné, že mu do smíchu není.
„Neomlouvejte se, není zač děkovat,“ usmála se Daniela. „Máte ošklivá poranění, trochu vám ty rány vyčistím,“ řekla a pobídla ho, aby se posadil. Bez dalších slov mu zručně ošetřila nepěkné rány pod koleny a na předloktí levé ruky. S citem mu vyčistila odřeninu na tváři, táhnoucí se až k obočí. Do odřenin a škrábanců jemně vetřela jitrocelovou mast, podomácku vyrobenou. Kelímek s lékem mu nakonec podala. „Pravidelně rány ošetřujte, aby vám nezůstaly ošklivé jizvy,“ vysvětlovala s krásným úsměvem ve tváři.
Připadala mu éterická, dočista jako nějaké měsíční zjevení. Ani jeden v tuto chvíli ještě netušil, jak se od tohoto okamžiku propletou jejich životy. Adam nedokázal celý zbytek noci v klidu usnout. Byl plný rozporuplných dojmů. Bolelo ho naražené koleno a na hlavu mu nemilosrdně svítil úplněk. Zatáhl žaluzie, musel zavřít okno, přestože byla dusná letní noc. Převaloval se v posteli. Stále měl před očima krásnou černovlásku v bílém županu, pod kterým si představoval nahé, štíhlé tělo. Tak smyslné, jako její pronikavý, čarovný pohled. Ošetřovala mu rány, způsobené tím nešťastným pádem z kola, kupodivu nevnímal vůbec žádnou bolest. Jen její doteky, jen ty oči. Temné modré oči, jaké se hned tak nevidí, zvláštní, hluboké s uhrančivým pohledem. Snad čímsi mystické, přesto něžné a vášnivé. Přitahovaly ho jako magnet. Stále cítil její vůni, tak smyslnou, až mu to bralo dech.
Daniela také nebyla po této příhodě tak úplně v pohodě. Ani druhý den. Myslela na tmavovlasého muže, temperamentního jižanského tipu, přesně podle jejího vkusu. Stále cítila vnitřní neklid. Pročpak? Vysvětlení přišlo k večeru. Kolem osmé hodiny zaparkovalo na cestě před domem auto, a po chvilce někdo zaklepal. V rychlosti stáhla gumičku z vlasů, rozčesala je v předklonu a nechala je volně rozpuštěné. Věděla, že přijde.
„Ahoj,“ řekl trochu rozpačitě.
„Ahoj,“ odpověděla s klidným úsměvem.
„Nevím, jak jinak vyjádřit poděkování a omluvu za ten včerejšek. Přinesl jsem vám květiny,“ pokrčil rameny a podal Daniele kytičku orchidejí.
Hlasité předčítání