2. a 3. kapitola
Nezapomenutelná, důvěrně známá vůně fialek na stráni, ve větru vlnící se kopretiny na loukách, kouzlo hlubokých lesů, potok ověnčený žlutými květy blatouchů, prašná cesta z obou stran lemovaná březovým hájkem až k domku, ve kterém Daniela vyrůstala – zářivá vzpomínka na dětství. Chalupa na samotě, obklopená zahradou vonící růžemi a velkým množstvím různých druhů bylin a koření. A každé sluncem vymalované léto pronikavě vonělo levandulí – uklidňující omamná vůně drobných fialových květů má čarovnou moc, a levandulová barva vytváří kouzelné sny a podporuje vyrovnanost a klid.
Šikovné ruce desetileté dívky svázaly stonky této magické rostliny do věnečku a celý den jej nosila zapletený ve vlasech. Žila zde spokojeně se svou opatrovnicí tetou Marií, o šest let starší sestrou její matky. Maminku si Daniela nepamatuje, s všetečnou zvědavostí a občasnou lítostí se na ni často vyptávala. Marie jen velmi nerada odpovídala na stále se opakující otázky malého dítěte. Často ani nereagovala a bez povšimnutí mlčela. Jako kdyby život její sestry byl zahalen závojem zapovězeného tajemství. Prý zemřela velmi mladá, jen pár hodin od okamžiku, kdy Daniela poprvé spatřila světlo světa. A kdo byl její tatínek, Marie nevěděla. Její rty, které se jen málokdy usmívaly, ponechávaly si toto tajemství jen pro sebe.
Marie se vždy snažila vychovávat svoji neteř zodpovědně a přísně. Nikdy neměla vlastní děti. Danielu přijala za svou, ačkoliv si k ní vytvořila neproniknutelný, chladný přístup. Daniela toužila být obklopená láskou, vyžadovala to její křehká dětská duše, která se utvářela bez rodičovského pohlazení. Přesto byla dítětem s klidnou, vyrovnanou povahou. Životem ji provázela velká obrazotvornost a hravá fantazie – utvářela si vlastní svět, který ji oslovoval skrze silně vyvinuté city, emoce a hlubokou intuici. Nepostřehnutelné tajemno v jejím světě odpovídalo jí na spoustu otázek.
Častěji, než by si bývala malá Daniela přála, na ni neměla teta Marie čas, potom se toulala v lese a vydržela si tam hrát celé hodiny. Les pro ni byl klidnou a tichou svatyní, jakýmsi chrámem tajemství, zahalený přívětivým baldachýnem propletených větví stromů. To zešeřelé přítmí v ní probouzelo nespoutanou fantazii. Tiše promlouvala se stromy, objímala je a naslouchala jim. Skřítkové a okřídlené drobné víly tvořené dechem lučních květů, doprovázely ji na každém kroku. Zvonky rozkvetlých květů náprstníku dávaly jí tušit, přítomnost drobných víl, ochránkyň lesního království. V růžových a fialových květech přečkávají každou noc, v tiché bdělosti, vědomi si svého poslání. A s každým ranním kuropěním, znovu a znovu, rozehrávají s magickou esencí v podobě ranní rosy zvonkohru mocných a kouzelných energií, rezonujících v harmonii s okolní přírodou.
Daniela se zvědavostí sobě vlastní často pozorovala tetu Marii při práci. Například, když její hbité, hubené ruce strouhaly zbytky různých barevných mýdel. Potom je obřadně rozpouštěla v baňaté sklenici ve vodní lázni. Do duhově barevné mýdlové směsi přidala několik kapek levandulového oleje, podomácku vyrobeného, a sušené nadrobno drcené fialové květy. Z vychladlé hmoty společně vytvářely kulatá mejdlíčka a propichovaly je špejlí. Vzniklými otvory protahovaly provázek a mýdla nechaly sušit zavěšená na poličce u okna. Nejen, že tak vznikla nápaditá dekorace, ale celá místnost byla několik dní příjemně provoněná. Později sedávala Marii na klíně, ani nedutala a s nadšením a nepředstíranou dětskou láskou poslouchala její vyprávění. Byly to vzácné chvíle, kdy se přísná teta Marie nechávala strhnout nekonečnou zvědavostí malého dítěte, a vyprávěla o starých časech. Byly to okamžiky, kdy byla Daniela jen vzácně vytržená ze svého vlastního světa, který si utvářela, silně ovlivněná magickým kouzlem prostředí, do kterého se narodila.
Hlasité předčítání
