prvotina z léta 2016
na motivy mistrovského veledíla Máj od Karla Hynka Máchy
byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
vagónů řev ťal lásky hlas
kde kolejí zaskřípěl háj.
samota zněla v hluchých zdech
železný trám chladem se chvěl
svou bídu hukot mašin zněl
o kolej třískal zrezlý plech.
město umdlé v kouřích shnilých
zvučelo řevem vozů kol
smog jej objímal kol okol
a okna bledá duší cizích
kryla se za stínové masky
dále samotě pusté lásky.
i prázdné záře jasu skvící
co z chladu monitorů vzešly
až se – záští k duši snící
uhranuvše životy bdící –
v ztuhlých mrtvých očích sešly.
za města mraky luny zář –
tak bledě temná. temně bledá
jak dušné ovzduší se zvedá –
ulice svit jí kryje tvář.
na stokách vod špíny zchladla
a smrtí její láska zchřadla.
dál tříštil temný ulic stín
jak k sobě šly vždy blíž a blíž
jak v obětí by byly již
jak vražený do země klín
co spolu se Zemí matkou zhynou.
s nimi budovy se mračny klenou –
tam mračna moru. mračen mor
se roní. prašna za prašnou
stěnou se kryjí. vřel dusnou –
v bídě byv – bídou každý tvor.
za útrpného večera
pod lampou pustá duše sedí
s mostu nad nádražím šera
daleko přes koleje hledí.
tu se mu šedo do plic vine
dále umdleně zahnívá.
vždy tmavěji se odívá
až v dálce v černém kouři zhyne.
melancholicky lacině
zkalený zrak svůj upírá.
melancholicky lacině
samotu svou tu nazírá.
padlý anděl smutkem zvadlý
co v pustině strom opadlý
tuší v duši cosi zlého.
léta jež mu všechno vzala
ta v ústa. zrak. čelo jeho
vrásčitý žal a smutek drala.
ač dovršil dnes dvaceti let.
městský hluk mu zohýbal hřbet.
lampa nad hlavou mu hasne
i naděje jež nejasně
v beznaděj a žal se prolíná.
„kde život? – již se nevrátí! –
osud člověka uchvátí!“
v srdci bije bolest jediná
myslí duje hořký vid
vid minulých led stonání
zřící tužeb nedoznání.
v tužbách zhlíží bytí klid
jenž v nesamotě duše plyne.
samota slzami tvář protkne
co zhasnutím se lampa zhyne
– slza pádem o kolej cinkne
vid mihl se mu v mysli kraji.
hluboko v duši zaduté
plamínek mu plaje v naději.
zření má v nitro napnuté. –
tok slz násilně utíná.
rukou si čelo zastírá
jak v budoucno je nazíraje
kde po naději své se honí
co štěstí zítřka štěstím voní
co láska v příští lásce zraje.
jak jiskřička bledá naděje
nad kouři města vykvétá
– maličká hvězda vysvítá
nad temné černo. srdce bije –
kde v budoucno se mysl tíží –
jak k tužbě se světlo blíží
lehce se blíží. malá chvíle
a již co ohně zářný květ
ne již drobounký naděje vzlet
spanilý žár větrem se houpá.
žárem hvězdy naděje stoupá.
znamení štěstí v zítřku tvoří.
život nadešlí jenž se choulí
v těch krásných hvězdných jasu mořích.
v radosti zdá se být splynulý.
„nač smutku dnes! vždyť bude lépe!
světa krása! v té hvězdě svítí
Hlasité předčítání
myslím že právě máj mě přivedl ke psaní…