Vzduchem se line čistá vůně, svěží vánek líbá mé tělo, studený pot hladí mé čelo.
Přijde bouře silná, nespoutaná, nebezpečná a přitom krásná, ničivá a přitom nezbytná.
Blesky probodávají nebesa, ozařují temnou noční oblohu, vítr hýbe stromy tak zlehka, jako by byly jen z papíru,
jsem ohromen tou krásou, tím nespoutaným živlem.
Kdy dešťové kapky dávají krajině nový život, zatímco děsivé hromy budí respekt té hrozivé síle.
A až skončí tato bouře a mraky odhalí slunce, sluneční paprsky ozáří nový den.
Květiny rozkvetou bude to sen, sen o tom že po bouři přijde vánek,
po bdění přijde spánek, po temné noci přijde jasný den.
Jasný jako čista duše, jasná jak zářící měsíc, a hvězdy krásné a zároveň vzdálené,
tak duše spřízněné bývají, krása taková když ptáci zpívají, děsí to až mrazí, zahřívá a chladí.
Ten pocit že bouře přichází a odchází, tak i války musí být aby zavládl mír.
Bez lásky by nebylo nenávisti, bez dne noci.
Bez vichru vánek, bez bdění spánek, bez vrásek mládí, bez mládí stáří.
Bez zla dobro, bez špíny čistota.
Je to rovnováha.
Je to svět, jsou to pravidla.
Kterým se i člověk podříká.
Prach jsme a v prach se obrátíme.
Jsme křehkou součástí toho všeho…
Hlasité předčítání
