Adept na adopci natočil hlavu na stranu a podíval se na ženu s udiveným výrazem v očích, jako by tomu rozuměl. Když pak jsme se rozloučili a ošetřovatelka se psem odcházela, tak se jí schválně pletl mezi nohy a vypadalo to, jako by ji chtěl nějak zadržet či uchopit, aby se mu příště neztratila.
“Tak se jen podívejte, co ten pes dělá,” pravila ta žena.
Ohlédli jsme se. Vypadalo to, že kdyby měl místo předních nohou ruce, tak by ji objal kolem nohou a už nepustil. Bylo to až dojemné a já si najednou uvědomil, že to psisko hrozně moc touží mít svého páníčka. A to rozhodlo a tehdy definitivně padlo mé původní odhodlání stran dlouhého a pečlivého vybírání vhodného pejska.
” Neboj, tady tě nenechám,” řekl jsem si polohlasem. Rozloučili jsme se a odjeli.
Už na zpáteční cestě domů jsme se domluvili a padlo konečné rozhodnutí. Za týden jsme si pro pejska přijeli. Na cestu jsme dostali potřebné doklady, očkovací průkaz a ujištění, že pes je zdravý, očkovaný a očipovaný. Také nám popřáli šťastnou cestu, ze které jsme ale měli přeci jen určité obavy. Ukázalo se však, že náš nový člen rodiny, který dostal dlouho a pracně vybírané jméno Aron, snáší cestování autem docela dobře.
A tak se stalo, že jsme se našli…
Jak jsme rádi, že se máme
část druhá
Když jsme si Aronka dovezli domů, neuvedl se zde právě šťastně. Hned první den, jen co jsme jej obeznámili s novým prostředím, vyrazili jsme na první procházku po okolí, spojenou s vyvenčením. Během procházky bylo všechno zcela v pořádku, avšak když jsme se vraceli a blížili se již k našemu domu, narazili jsme na souseda, který právě něco kutil před domem na svém autě. Jaro toho roku bylo poměrně teplé a tak soused pracoval jen v tričku a trenýrkách.
Když uviděl Aronka, otočil se k nám a pravil: „Jé, ten je pěknej sousede, můžu si ho pohladit?“
Nestačil jsem ani odpovědět, ani zareagovat a už natahoval ruku k pošimrání za ouškem. Aronek nečekaně bleskurychle vyskočil, zakousl se zuřivě sousedovi do stehna a roztrhl mu trenýrky.
Já i soused jsme byli tou nečekanou reakcí zaskočeni. Tohle by nikdo z nás nečekal! Skončilo to sousedovým ošetřením v nemocnici, dvěma kontrolami u lékaře a také dvěma povinnými návštěvami Aronka u veterináře. Taková věc jako pokousání je vždycky velká patálie. Ke všemu se ještě ukázalo, že pan veterinář se Aronkovi vůbec nelíbí. Naštěstí zřejmě dobře věděl, že se provinil, a tak se kupodivu dal pokorně vyšetřit.
Hlasité předčítání