pátek 1. ledna roku III
Dík babiččině vstřícnosti měla Pavla byt i Tomáše jen pro sebe. Navoněná po koupeli a s bříškem vyvaleným z rozhaleného župánku provokativně o Tomáše zavadila: „Jdu se dívat na televizi. Nechceš mě lízat, pejsánku, abych z toho něco měla?“
Zvedl se a vzal ji za ruku: „Tak pojď, ty nemravo.“
„Měls říct – ty nemravná čubko…“
V obýváku se zmocnila ovladače a klesla do pohovky. Zatímco si klekal mezi její kolena, posunula zadeček co možná ke kraji a rozevřela klín. Zkusila mu hodit nohy přes ramena, aby se k ní pohodlně dostal, ale nestačilo to. Musel znovu vstát a podložit jí lýtka židlemi. Až v této bezmála gynekologické pozici se stala zcela přístupnou, takže mohl její choutku uspokojovat bez překážek či újmy.
Ačkoli se zpočátku s přivřenýma očima plně oddala požitku, přece při tom nezapomněla zapnout přijímač. Tomáš rozmaru nevěnoval pozornost a dál nořil ústa do zřasených záhybů kvetoucí vulvy. Vpletla mu prsty levice do kadeří, aby si ho mohla v předpokládaném návalu rozkoše bezohledně přitisknout víc k sobě. Náhle však ochabla, jako by ji vyrušilo a upoutalo cosi jiného. Milenec po chvíli něžného úsilí očekával víceméně hlasité vzdechy, jimiž pokaždé provázela rostoucí erotické opojení, místo toho však zaznamenal, že se opakovaně natahuje k dóze na servírovacím stolku.
Zmaten nezvyklým chováním pronesl neuváženou výtku: „Jak můžeš být tak cynická?!“
Udiveně odtrhla zrak od obrazovky: „Jak – cynická?“
„Jak asi?!“ zahučel. „Zatímco já se namáhám, ty u toho čučíš na televizi a chroupeš tyčky.“
„Asi se namáháš málo … co já vím?! … Je snad něco špatného na tom, že jsem dostala chuť na tyčky? Dala bych si raději ve slané vodě uvařený květák, ale to ty nepochopíš…“
„Poběžím na Nový rok shánět květák!“
Sňala nohy ze židlí, čímž rozepře dostala spád: „No, teď ses ukázal! Konečně vidím, jaký jsi ve skutečnosti hulvát.“
„Já zas koukám, že kdyby byl klitoris vosa (jak tvrdí Petra), už bych měl v jazyku žihadlo.“
„Za ty kecy ti huba oteče tak jako tak!“
„No prima! Jak na Nový rok, tak po celý rok…“
„Co si to vůbec dovoluješ?“ vybuchla. „Jak se to ke mně chováš?!“
A protože měla prsty stále zabořené do jeho vlasů, začala mu zuřivě smýkat hlavou a volnou rukou uštědřovat pohlavky. Zarazila se, až když vstal a jakoby překvapena vlastní zlobou řekla: „Jdi už! Chci být sama.“
lítost
Důsledně odstranila všechny stopy zkrášlování, ostříhala si nehty a hladce sčesané vlasy svázala za temenem do krátkého střapatého culíku. V zásuvce vyhledala co nejobyčejnější spodní prádlo, v šatníku po kolena dlouhé šedé šaty připomínající ke krku zapínaný pracovní plášť a na holé nohy začala obouvat lodičky bez podpatků. Tak chodila po zbytek Tomášova pobytu v Praze. Neusmála se, občas utrousila slovo. I když se neomlouvala, ze zkušenosti věděl, že sama sebe trýzní. Proto se nezneklidňoval a nechával ji být.
Když se chystal k odjezdu, přišla se s ním rozloučit bosa a se slzami v očích. Povystrčila bříško, aby ho dojala.
„Že mě neopustíš?!“ řekla poté, co mu polibky zmáčela tváře. „Ubližuj mi, buď mi nevěrný, pomlouvej mě, ale zůstaň se mnou! Jestli jsem se ti zošklivila, mysli aspoň na naše děťátko!“
„Ty vyděračko! Dobře víš, jak tě miluju … a že bez tebe nemůžu být.“
„Odpouštíš mi?“
„Vůbec jsem se nezlobil. Jsi těhotná – nevíš co se s tebou děje.“
„Takže tě smím trápit dál?“
„Jestli to nebude horší než dosud…“
„Ach poklade!“ přidusila ho v nečekaném objetí. „Udělám všechno, co si budeš přát. I po uších budu chodit … chceš, abych kvůli tobě chodila po uších?“
„Vidím, že se ti ulevilo.“
„A jak!“ Vzápětí však obhrouble a naprosto nelogicky dodala: „Hned jsem věděla, že si to tak nebereš. Byl jsi vždycky velkorysý.“
„Jako špalek na štípání dříví.“
„Všechno ti vynahradím, špalíčku!“ zavrkala opět původním tónem. Doprovodila ho k výtahu a než za ním zaklapla mříž ještě honem vyhrkla: „Zbožňuju tě!“
Hlasité předčítání
