Aničce nemohlo uniknout, že se Jarmila po večeři někam chystá.
„Kam chceš jít?“ zeptala se, když spolubydlící vyklouzla z koupelny v důkladně zapnutém trenčkotu.
„Jen se s Eliškou trochu provětráme.“
„Nechystá se tě ta holka do něčeho zatáhnout?“
Mladá žena zrudla jako přistižená nezletilá dcera.
„Buďte opatrné,“ řekla paní R starostlivě. „Nikde se netoulejte a přijďte raději sem – já můžu přespat u Anežky.“
Jarmilka si hbitě přisedla a živelně ji objala: „Bála jsem se, že bys mohla žárlit.“
„Ach, děvenko! Na takové hlouposti jsem příliš stará. Ráda jsem se s tebou pomazlila, ale vy dvě se k sobě hodíte víc.“
„Je to na nás tak vidět?“
„Aby ne! Má tě dokonale v hrsti.“
„To je pravda. S ní si připadám jako králík zhypnotizovaný hadem. A nejhorší je, že se mi to líbí.“
„Nenech si od ní líbit všechno – je to potvora.“
„Vážně se nezlobíš? … Budu smět zase přijít a hrabat špendlíčkem?“
„Až zatoužíš po mateřském objetí.“
„Budu chtít víc! Ale máš vlastně pravdu – s tebou je to zvláštní, jako bychom dělaly něco nedovoleného, jako … bojím se to říct … je to ohromující jak incest … Ach! Neubližuju ti tou upřímností?“
„Mám ráda upřímnost, a tebe ještě víc,“ odpověděla stárnoucí žena a na okamžik přitiskla svou tvář na žhnoucí líc mladé milenky. „Já zas od tebe čerpám chuť do života … elán, který mě u vlastních dcer unavuje. Snad proto, že s nimi nemůžu provádět taková alotria … A teď běž! Beztak jsi jako na trní.“
Jarmilka vyskočila: „Ta nabídka platí? Můžeme být dneska v noci tady?“
„Už jsem řekla!“
„Tak já letím.“
Dík zdržení se s přítelkyní srazila hned za dveřmi. Eliška si obvykle přidávala na důležitosti mírně opožděnými příchody na domluvené schůzky, tentokrát jí to však nevyšlo. Zavěsily se do sebe a sestoupily do haly společně. Klapáním podpatků o schody upoutaly pozornost několika hostů, kteří se někam chystali, nebo naopak právě dorazili. Zatímco Jarmilka měla tříčtvrťák úzkostlivě sepnutý až do posledního knoflíku, Eliška nechala svůj dlouhý kabát volný, jak nejvýš to šlo, takže každý krok odhaloval dlouhé štíhlé nohy až do půli stehen. Obě tak působily dojmem, jako by si pod svrchníky oblékly minisukně.
Venku je ovanul chlad nastávajícího listopadu. Lucerny vrhaly nažloutlé světlo do houstnoucí tmy přes zbylé cáry odpolední mlhy, a jenom daleko na východě problesklo chmurou několik hvězd.
„Obávám se, že takhle nalehko zmrznu,“ řekla Jarmila cestou ke kolonádě.
„Nebudeme venku dlouho,“ uklidňovala ji Eliška, které na holé tělo tolik netáhlo, a kromě toho mírným strádáním přiživovala slastné sexuální napětí.
„Ten grog budu rozhodně potřebovat,“ trvala Jarmila na svém.
Jedna si v lázeňském sloupořadí přála co nejvíc opozdilců, druhá doufala v pravý opak. Rozčarované byly obě. Sychravé počasí všechny dávno rozehnalo až na dvojici solidně vyhlížejících čtyřicátníků, pokuřujících stranou od vstupního schodiště. Setkání nevypadalo náhodně – skoro se zdálo, jako by se dostavily na objednávku. Jarmilce zatrnulo při náhlé domněnce, že by za tím mohla vězet iniciátorka jejich beztak podezřelé výpravy. Ne že by takového podrazu nebyla schopná!
Postavy v polostínu zpozorněly. Určitě je napadlo něco podobného.
„Já v tom na mou duši nejedu,“ špitla Eliška, která se rychle zorientovala jak v situaci, tak také v tom, co se asi Jarmile honí hlavou.
Muži téměř současně zašlápli nedopalky a vypadali, jako by v nich dozrávalo rozhodnutí nepromarnit příležitost. Jarmila by se nejraději dala na ústup, to však neodpovídalo Eliščině povaze. Hbitě se otočila, přitiskla družku k sobě a začala ji líbat stejně vášnivě jako odpoledne v altánu. Správně předpokládala, že tím potenciální nápadníky vyvede z míry a nejspíš i odradí. Oba se po chvilce skutečně odvrátili a zvolna zamířili ke vzdálenějšímu konci kolonády. Plamínek zapalovače prozradil, že dali přednost původní neřesti.
„A teď honem do tepla,“ zasmála se Eliška potutelně. „Tady bychom víc nezahrály ani bez kabátů.“ Druhá žena si představila sousoší dvou do sebe zaklesnutých rampouchů, neřekla však nic.
V baru bylo vzhledem k časné hodině téměř prázdno. Nasunuly se do nejvzdálenějšího, spoře osvětleného boxu a drobnou dívku v kraťoučkých černých šatičkách s bílou zástěrkou požádaly o vytoužený horký nápoj. Tiskly se k sobě tak zimomřivě, že setrváním v kabátech nevzbuzovaly žádnou pozornost. Eliščiným záměrem byly romantické, jakoby adolescentní milenecké hrátky, doprovázené předstíraným ostychem a naivním skrýváním před všetečnými pohledy cizích lidí. Přála si navodit oboustranný pocit, že se se svou vášnivou touhou nemají kam uchýlit a že jenom z nutnosti vyhledaly pochybnou intimitu v zákoutí nočního podniku. Proto také vyslechla informaci o tetině vstřícnosti bez mrknutí oka, což ovšem neznamenalo, že rázem nezměnila plány pro nadcházející noc.
Jakmile servírka odběhla, rozepnula si Eliška kabát a vybídla Jarmilku, aby si na jejím těle zahřála zkřehlé ruce. Byla to z její strany oběť pouze zdánlivá, neboť se při tom nechvěla zimou, ale vzrušením. Dychtila po své přítelkyni s tak překvapující opravdovostí, až se zdálo, že je vskutku zamilovaná. Poté co byly obslouženy, zahřívaly se alkoholem, mazlením a líbáním. To už jim nebránil žádný knoflík ani pásek, a jen když někdo přicházel, rychle se upravily a předstíraly důvěrný hovor. Obsluhující děvče s nimi zjevně sympatizovalo – věnovalo se jim s přívětivým úsměvem a shovívavým taktem.
Daly si grog ještě jednou, potom kávu a nakonec z nerozumné rozpustilosti po velké sklínce vodky, kterou zvolna usrkávaly a zapíjely minerálkou. Ve chvíli, kdy se mírně opilé rozhodly konečně zaplatit a odejít do soukromí za smyslnostmi o to pestřejšími, přistoupil k nim nejistým krokem postarší lázeňský host, s nímž se už trochu znaly.
„Jaká šťastná náhoda!“ radoval se. „Smím si přisednout?“
„Prosím,“ zasmála se Eliška, „my právě odcházíme.“
„Ach! To mi nemůžete udělat!“ zvolal bezmála zděšeně. „Smilujte se nad osamělým jubilantem a připijte si se mnou! … Slečno, prosím vás – lahev sektu a třikrát sklo!“
„Co oslavujete?“ projevila Jarmila zdvořilý zájem.
„Mám narozeniny!“ zahlaholil až příliš. Hned si to však uvědomil a o poznání tišeji dodal: „Nebudete mi to věřit, dámy, ale mně je dneska rovných padesát!“
„Proč bychom nevěřily?“ rýpla si Eliška, ale dotěra přešel drobnou jízlivost bez povšimnutí.
Odzátkování a prvního rozlití šumivého vína se ujal osobně barman. Servírka mu asistovala jak sálová sestra a při tom vrhala na obě ženy soucitné pohledy. Ty se však z překvapení rychle vzpamatovaly a telepaticky dohodly další postup. Spočíval v omámení nezvaného společníka nejprve dívčím šarmem a poté alkoholem, ovšem pod podmínkou vlastní střídmosti a za předpokladu, že oslavenec zatáhne veškerou útratu. V praxi to proběhlo tak, že si Eliška přesedla, aby mu dopřála svou tělesnou blízkost a mohla jej snáze zpovídat a častovat lichotkami, zatímco on objednával nové pití, které mu Jarmilka ochotně dolévala jak z lahve, tak z vlastní sklenky, kterou občas nenápadně zaměnila za Eliščinu. Nebylo samozřejmě možné nevypít při tom vůbec nic, takže při placení měly ženy rozvernou špičku. Hostitele nicméně dostaly, kam chtěly – moc nechybělo a byl by pod obraz. Došlo to tak daleko, že svou naditou peněženku svěřil Jarmile a se slovy „vyřešte to za mě“ odkráčel k východu zavěšen do Elišky. Brzy se ukázalo, že bez nich nenajde svůj pokoj a tak vyzvedly v recepci klíč a v záchvatu smířlivé dobrosrdečnosti slíbily, že ho uloží do postele.
Nevěděly, co všechno si od jejich společnosti původně sliboval, nyní však byl v takovém stavu, že si nemohl vymýšlet. Byl nejspíš rád, že je bez nehody u sebe v křesle. Stály nad ním a začaly ho litovat.
„Co s vámi teď?“ zeptala se Jarmila. „Půjdete si lehnout?“
„Jste moji krásní strážní andělé,“ blábolil dojatě. „Zachránily jste mě před jistou smrtí ve spárech lhostejné a bezcitné lidské společnosti … vlastně vlčí smečky – homo homini lupus. Ale to vy nejste. Vy jste andělé, seslaní mi k narozeninám z nebe…“
„Máte štěstí, že nejsme uspávačky,“ krotila opilcovo nadšení Eliška. „Kde je vůbec ta šrajtofle? … Vezmeme ji k sobě a vrátíme až zítra. Kdyby se ztratila, bylo by to na nás…“
„Možná by si trochu péče zasloužil,“ řekla Jarmila.
„Myslíš placené?“
„Jakékoli. Když má to ošklivé kulaté výročí…“
Eliška nakoukla do koupelny: „Je tu vana … Nechcete vykoupat?“
Úplně se rozzářil. „To se ale musím svléknout. A vy také, abyste se nezmáčely!“
„Nic snadnějšího,“ odvětila Eliška. „Jenže vy se na nás budete jenom dívat! Žádné osahávání! Jinak vás předhodíme vlkům!“
Následující hodinu oslavenec nevěděl, zda bdí či sní, a úplné jistoty o událostech večera nenabyl ani po vystřízlivění. Zmatenou myslí se mu honily útržky výjevů, které mohly být skutečností i pouhým zdáním, vzpomínkami i představami. Dokázal si matně vybavit, jak se dostal do pokoje, ale hned na to jej uchvátil prudký vír těžko uvěřitelných pocitů a dojmů. Slyšel laskavá slova i rozpustilý smích, cítil hbité pohyby prstů, jež ho zbavovaly oděvu a poté z oblaků páry a chuchvalců pěny vzhlížel k pohupujícím se ňadrům několika zcela nahých nymf, které ladně kroužily kolem, skláněly se k němu a útlými pažemi rozdávaly cosi velmi podobného dávno zapomenutým pamlskům první lásky.
Když ho pracně dostaly z vany, osušily a přiměly ulehnout, začal je se zavřenýma očima slábnoucím hlasem prosit, aby ho neopouštěly. Okamžik zůstaly na rozpacích – po tom všem nedokázaly být kruté a jen tak odejít. Proto si ještě na chvíli z obou stran přisedly a zatímco jej Jarmilka hladila po tvářích nebo mu nabízela bříška prstů k polibkům, Eliška vsunula ruku pod přikrývku a vyhledala penis, který beztak nedávno omývala. Až takto uspokojen, opilec konečně usnul a pouhé dvě nymfy se vytratily.
Vycházka
Četba díla zabere cca 11 min.
Hlasité předčítání
