,,Zdá se, že Norman tu starou pirátku nezvládá od sebe nijak odhánět!”
Povzdechl:,, Dozvěděl jsem se, že se chystá někam na delší dobu zmizet. Takže tvůj statečný a nejsilnější bojovník Norman… chce zbaběle prchnout před Oldou! Co na to říkáš?”
Zasmála jsem se, i když to vlastně ani moc k smíchu nebylo. Pohla jsem ramenem. Zeptala se:
,,A kam chce uprchnout?”
Marmond zašeptal:
,,Nejraději zase do hor! Tam ho určitě hledat nepůjde!”
S obavou jsem se zeptala:,,Ale my s ním nepůjdeme, že ne?”
Marmond zafuněl:
,, Ale půjdeme! Už jsem s ním o tom mluvil! Tak se v klidu dospi. Chce vyrazit ještě před svítáním, než se mu sem nahrne ta strašná Olda!”
Nešťastně jsem vzlykla:,,Když mě se s Normanem do hor nechce!”
Marmond mě chtěl uklidnit, šeptl:
,,Však půjdu i já, obr bude rád, že se nás na čas zbaví. Bude tam krásně… líp, než tady ve hradě v přítomnosti té hrozné Oldy a její bandy!”
–Prchání s Normanem před Oldou–
Byla to docela legrace. Norman s pirátským šátkem na hlavě, rozbitým nosem a monoklem pod okem se nade mnou naklonil, zabručel:
,,Vstáváme! Máme zpoždění!”
Strašně se mi nechtělo, ale raději jsem vstala, než aby mě chtěl házet do ledové vody. Rozespale jsem se zeptala:
,,Kde je Marmond?”
Norman mě popostrčil ke dveřím, zafuněl:
,,Už čeká před bránou se psy! Nechtěl, abys ho přemlouvala, že se ti nikam nechce… má pro tebe překvapení, tak si pohni!”
Zvědavě jsem vyzvídala, zatím co mě Norman táhl k bráně:
,,A jaký překvapení?”
Norman odfrkl:
,,Teď není čas na vysvětlování! Mizíme odsud, než mě tu přepadne Olda!”
Nechápavě jsem se zeptala:,, Však jí k sobě pouštět nemusíš, nebo jo?”
Norman kývl:
,,Jsem s ní úplně hotový. Vyhodil jsem ji už několikrát. Nepustil. Ale ona je všehoschopná. Rozhádali jsme se s bandou. Domlátili se… musím co nejrychleji pryč!”
Na štěstí jsme všechno stíhali, ale i tak Normanovo prchání před starou pirátkou Oldou byla sranda. Marmond měl pro mě opravené červené šaty, které mi minule obr roztrhl. Měla jsem velkou radost. Ale řekl, že se do nich převlíknu, až budeme v horách. Norman kroutil hlavou. Na co tak krásné šaty do hor? Norman s Marmondem celou cestu spolu pořád na něco bručeli, hučeli a brblali, až jsem se musela zasmát.
Pirátce jsme utekli, ale přesto se Norman pořád něčeho obával. Přišlo mi že přehání, pak mě napadlo. Norman je divný! Nejspíš ho musel Marmond nějak očarovat? Šli jsme dlouho docela rychlou chůzí. Byla jsem za nimi hodně pozadu. Už jsem nemohla, chtělo se mi zhroutit a padnout k zemi. Norman se otočil, naštvaně zakroutil hlavou.

























