Podvečerní slunce ozařovalo strohé svahy Měsíční hory. Tvar hřebenu připomínal půlměsíc a hora ze tří stran ohraničovala trpasličí území. Čtvrtou, západní, měla již brzo uzavírat mohutná hradba, v tu chvíli druhým rokem ve výstavbě. Na jihu hradba navazovala na neschůdné skály, na severu šlo ještě z vnější strany hory přejít dovnitř půlměsíce po širokých římsách vysoko nad hradbou. V tom místě zemi Měsíčních klanů střežilo opevněné město Torn. Najít vchod bylo pro cizince takřka nemožné, zatímco trpaslíci je mohli ostřelovat puklinami ve skalách nad římsou. Nechráněný zůstával už jen Ovčín, pastevecká vesnice asi dvacet mil na vnější straně od Tornu. Obyvatelé Ovčína se spoléhali na rozhled ze strážní věže nad vesnicí a zatím vždy před nepřáteli unikli do Tornu. Co se týkalo méně početných nepřátel, zejména vlků, horských lvů, skřetů, trollů a obrů, měl Ovčín svého ochránce. Balur, syn Balthorův, se po vzoru svého dobrodružného otce, stal bojovníkem a z Ovčína si udělal předsunutou základnu, odkud vyrážel na výpravy do míst, vně půlměsíce, která si otec zaznamenal jako možná naleziště ztracených tajemství a pokladů, ale již se tam nestihl sám vydat. Obyvatele vesnice vždy statečně bránil a vážil si jejich pohostinnosti a důvěry. Tu s předzvěstí otcova jména nebylo těžké získat, i když byl ve skutečnosti až druhým Balthorovým synem. Prvorozený syn, Fargot, neuznával otcův styl života a stal se úspěšným obchodníkem, vyvážel k lidem z jihozápadu trpasličí výrobky a vracel se s hojnými zásobami potravin a jižních vín. Když se však ukázalo, že většiny úspěchů dosáhl podvody, krácením daní a často i vydíráním, otec se ho zřekl a vše odkázal Balurovi. Fargot se od té doby charakterem ještě zhoršil a shromáždil kolem sebe bandu rváčů a podvodníků. Z města ale vykázán nebyl. Jeho obchod byl stále užitečný, navíc byl většinu času stejně na cestách za zbožím. Balur proto musel otcovy poklady schovat do skrýše a klíč od ní nosit na krku, aby se k nim Fargot nedostal.
Oba bratři byli toho dne ve městě. Oba mohutní trpaslíci plavých vlasů a plnovousů spletených pod bradou do tlustého copu. Balur měl cop i na hlavě, Fargot nosil vlasy v kratším střihu ulíznutě vyčesané dozadu. Rodinnou podobu nezapřeli, jen Balur měl výrazné husté obočí a Fargot kulhal na levou nohu od chvíle, kdy naposled s nechutí pod dozorem otce trénoval boj a při zpackaném krytu ho otec nechtíc zranil. Byla to už dlouhá léta, Fargot přesto otce a pak i “povedenějšího” bratra s každým zmrzačeným krokem nenáviděl. Sestupoval rozmrzelým kulhavým krokem po kamenných točitých schodech dolů do zatuchlé síně alchymisty Orta. Krámek napůl plesnivých polic, plných obludných přísad i neméně nevábných výtvorů plešatého a výjimečně hubeného trpaslíka, páchnul směsí několika samostatných pachů. Fargot byl zvyklý i na nepříjemné obchody. A teď potřeboval něco, s čím by rozuměl cizím jazykům a dalo se to rychle koupit.
Balur tou dobou klečel před sochou svého otce v jeho hrobce ve starých dolech a ve světle svíce odříkával rodovou přísahu. Trpaslíci používali odedávna vytěžené doly jako pohřebiště. Bylo to jednak praktické a také symbolické. Nejen, že velká část lidu tak byla pohřbena, tam kde prožila většinu života. Trpaslíci také podle pověstí věřili, že za dlouhá staletí se těla mrtvých trpaslíků změní v rudu takových kvalit a vlastností, jaké měli za živa, jako věčný odkaz jejich charakteru. Každý chtěl být pevným kovem, každý chtěl být dobrým trpaslíkem. I ruda dolovaná z hory mohla být těly dávných předků a trpaslíci se k ní chovali s úctou. Plýtvání, špatné zpracování, nebo prodej kusů z kvalitnějších materiálů cizím rasám, to vše bylo nemyslitelné.
Hlasité předčítání
