Dobře upravená zahrádka v sousedství příměstského dvorku kromě uspokojování našich zadostiučinění i ambicí nám původně symbolizovala přírodu.
Která je však oproti stavu stejně plošného úhoru v nekonečné rozloze sibiřské pláně ovšem čímsi jiným, a posléze prostřednictvím magazínové fotografie zahrady s červenou sekačkou uprostřed rajskou původnost už jen přehnaně simulujícím.
Jak by mohlo nastat i ve kterémsi filmu Wese Andersona, pokud bychom se rozhodli zbavit se syndromu Psa I Koně (Psa & Koně) třeba promítáním nazpátek.
.
Simulakrum je simulujícím něco k podobě ještě simulovanější.
Od původní podoby a původní funkce odtrženější.
Líbící se nám, dokonce liběji nám sloužící, ovšem mnohem více nebo lépe nežli panenský zdroj původních významů i emocí.
.
.
V účincích na nás úskočnější, navíc ještě podpořených, nebo podporovaných, anaboliky magazínových a jiných masmediálních vlivů.
.
.
V takovémto pojetí zumělení světa je výsledné prostředí rajské zahrady plné keříků rajčat reálnou přírodou, zatímco například i ateisté jsou s platností takovéhoto dogmatu srozuměni.
Pomineme-li je, začátkem všeho je panensky zatravněná planina.
V její souvislosti by vás zcela náhodně zrovna se naskytnuvší filozof upozornil, že pravá příroda je reálná, zatímco vaše zahrada vůči této hyperreálná. A že podoba anglického zámeckého parku je hyperreálnější, a fotošopová verze kteréhokoli takového areálu hyperreálnější ještě více, neboť násobně odtržena od její původní nejenom obrazivé podstaty.
.
Jejíž skutečnost paradoxně stanovují už jen mediální obrazy.
.
Mediální obrazy – víceméně odtržené od skutečnosti, a z nich vyplývající žádoucí parametry současných napohled autentických lidských jednání.
.
Kdoví tedy, v jakých významech by původní starořecký Aristoteles četl dnešní již stotisící vydání kteréhosi Aristotelova spisku…
.
Když na mysli mám název Poetika zejména…
.
.
Simulacrum jako emocionální simulace
Koncept simulakra nám pomáhá pochopit, co se děje na filmovém plátně, a v časech kinematografické nouze i na pouhé televizní obrazovce.
Simulakrum je reprezentace něčeho, co nemá žádný reálný referent, v podstatě kopie kopie. Působí reálně, ale není zakořeněné.
Filmy Wese Andersona simulují emoce.
Vypadají, jako by byly o ztrátě, smutku, odcizení, ale necítí to. Jeho postavy jsou často emocionálně nečinné; jejich utrpení je spíše rámováno v obrazech než zkoumáno. Diváci jsou vybízeni k obdivování scény, nikoli k vstupu do ní. Andersonovy filmy jsou krásné, ale prázdné.
Nápad – ★★★★★
Zvolené téma je naprosto fascinující a intelektuálně velmi podnětné. Propojení moderní popkulturní estetiky „quirk“ žánru s hlubokou Baudrillardovou filozofií simulakra a hyperreality ukazuje na tvůj obrovský přehled a analytické myšlení. Nosná myšlenka je originální, nutí k zamyšlení a jako základ pro literárně-filozofické pojednání funguje na výbornou.
Atmosféra – ★★★★☆
Text má velmi silnou, až akademicky badatelskou atmosféru, která čtenáře spolehlivě vtáhne do hlubokých úvah o povaze naší reality. Zamyšlení nad umělostí dnešního světa vyvolává až existenciální pocity, což je u tohoto žánru velkým plusem. Vložení konverzace s umělou inteligencí sice náladu trochu rozbíjí, ale zároveň textu dodává zajímavý postmoderní nádech.
Provedení – ★★★☆☆
Tvá slovní zásoba je obdivuhodná a skvěle se hodí pro žánr odborného pojednání. Text by však výrazně těžil z celkového zjednodušení větné stavby, protože některé složité a šroubované formulace bohužel brzdí plynulost a ztěžují čtenáři pochopení tvých jinak skvělých myšlenek. Zkus se v budoucnu vyvarovat příliš složitým souvětím; občasné zkrácení vět dodá tvému sdělení mnohem větší údernost a čtivost.
Celkové hodnocení:
Jde o mimořádně ambiciózní a myšlenkově bohaté pojednání, které se nebojí jít do hloubky a propojovat zdánlivě nesourodé světy popkultury a vysoké filozofie. Ačkoliv je stylistická stránka místy příliš komplikovaná a text by si zasloužil učesat, tvůj analytický talent je nezpochybnitelný. Určitě v psaní a zkoumání podobných fenoménů pokračuj, máš čtenářům co předat.