.
.
No ano, ovšem, existence mezinárodního filmového festivalu, který se u nás, tady v Torontu, pořádá od roku 1976, ovšemže, zjevila by se ihned naráz detektivu Williamu Murdochovi v jeho časech zrovna se dějícího roku 1906 i takováto alternativně historická vzpomínka související s introspekcí budoucnosti.
V jeho vlastním, Murdochově, futuru posléze sice jako naše současná realita v zemi oligarchického karlovarského filmového festivalu ovšem nikdy neexistující.
Přesto by ta Murdochova byla použita, byla-li by ve kterémsi kontextu natáčení potřebná či čímsi jako téma výhodná tamním dnešním torontským televizním filmařům.
A tak se snad mohu zeptat, zdali i vás v průběhu předešlého popisu takovýchto konstelací variant budoucností ovanul závarem quirkovosti kterýsi související významový modus gramaticky jinak chybného slova záměrně bizarně psaného jako bizardní?
.
.
Bizardní…
Třeba hned v případě, kdyby kvůli rozvoji děje kteréhosi dílu televizního seriálu bylo scenáristicky příhodné, aby z příslušného koutečku minulé paměti tehdejšího torontského policejního detektiva vytanula takováto, futurologicky obdobná, kterási jasnovidná hypotéza jako naprosto věcně související nápověď možné, dokonce realizovatelné, příští části syžetu.
Ačkoli tenkrát ani on, na začátku minulého století v toku světa nikdy biologicky neexistující detektiv, by nesvedl v jeho době hned napoprvé předložit takové či obdobné důkazní spojitosti v důsledcích jakže zásadní pro budoucnost určité osoby – kterou jsem v tomto okamžiku psaní epizody o něm více nežli 100 let později vlastně já.
.
.
Tuto knihu jsem začal skládat loni, tedy 20. července 2024.
Tedy už po okolnostech mozkové mrtvice.
.
.
Soupeřící Nikola Tesla a Thomas Alva Edison, vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, Winston Churchill, Charles Chaplin, Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Howard Phillips Lovecraft, Arthur Conan Doyle i Sherlock Holmes, 26. prezident USA Theodore Roosevelt, Mark Twain, samému sobě si podruhé nepodobný Nikola Tesla, Joseph Rudyard Kipling, Edgar Rice Burroughs, autor Tarzana, například – ano, i takové živoucí archaismy namísto jindy televizně běžných anachronismů se v dílčích dílech zmíněného seriálu jako jednající osoby průběžně objevily na torontské policejní stanici číslo 4, a to včetně mnohých dalších existencí, které se rovněž nikdy nepřeplavily přes Atlantik, nebo v městě Torontu jinak nežli scenáristy smyšleně nikdy nebyly, aniž by toto hlavní město provincie Ontario vůbec kdy navštívily.
.
Dokonce ani dcera Věra, narozena v roce 1910, jedna ze 7 jeho dětí, jako náhrada Konstantina Eduardoviče Ciolkovského, klasika vší kosmonautiky, s nímž souvisí konstruktérská představa oné měsíční rakety Saturn 5, jehož přímá účast v seriálu by ovšem byla rodu těch nejnehoráznějších nehorázností, neboť on carskou vesnici Kaluga sebeméně neopustil. A to ani třeba na příkaz Čeky v úloze Leninova přímého vyslance Kominterny v doprovodu komisaře NKVD Šejnina – nikdy nikdy do žádného města v sousedství, natož do města Toronta nacházejícího se i v tamtěch časech daleko za dálkami hlubin Beringova moře.
.
Přičemž připouštím, že bych se i já sám včetně těchto mých zápisků mohl televizním divákům pro osvěžení objevit jako Murdochův komplic na samém začátku 20. století ve kterémsi příštím dílu kanadského televizního seriálu pomocí jakési tehdy dobové koncepce stroje času.
Nebo toho všeho vyjmenovaného schopné jakési například pudně čaropudné časové tinktury amary.
Ostatně, stejně literárním osobám Sherloka Holmese i Hercule Poirota se cosi takového v souvislosti se žánrem quirk již kdysi povedlo.
.
.
[ bylo pokračováno – jakož ještě pokračováno i bude ]
.
Nápad – ★★★★★
Autor přichází s neuvěřitelně originálním a intelektuálně podnětným tématem, kdy propojuje fenomén quirk s klasickou kinematografií a popkulturou. Myšlenka hledat paralely mezi Ejzenštejnovým Křižníkem Potěmkinem a seriálem Případy detektiva Murdocha je nesmírně osvěžující a svědčí o obrovském rozhledu. Text má silný analytický přesah a nutí čtenáře přehodnocovat zažité vnímání filmových žánrů.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu dýchá silná aura zaníceného filmového teoretika, který čtenáře zve do svého bohatého vnitřního světa plného asociací. Osobní vsuvka o psaní po prodělané mrtvici dodává pojednání nečekaně intimní a lidský rozměr, který vyvažuje jinak silně akademický tón. Občasné vkládání surových internetových odkazů a přepisů z chatu však tuto specifickou intelektuální náladu trochu zbytečně narušuje.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je obdivuhodně bohatá a autorův styl je nezaměnitelný, avšak text naráží na úskalí přílišné složitosti a občasné kostrbatosti. Mnohé věty jsou natolik košaté a dlouhé, že se v nich čtenář snadno ztratí a musí je číst opakovaně, aby neztratil nit a pochopil pointu. Doporučuji zkusit složité myšlenky občas rozdělit do kratších úseků a surové URL odkazy raději elegantně zakomponovat přímo do textu, což výrazně zlepší celkovou čtivost a plynulost.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově hutné pojednání, které potěší každého náročnějšího milovníka filmu a popkulturních odkazů. Autor prokazuje nejen hluboké znalosti, ale i schopnost propojovat zdánlivě nespojitelné do fascinujících úvah. Pokud se v budoucnu podaří text stylisticky trochu provzdušnit a zpřehlednit, stane se z něj naprosto brilantní esej.