Vytvořená s nutným respektem vůči zrovna loni už stoleté Ejzenštejnově předloze – a následně až puntičkářsky puristicky realizovaná v onom zdánlivě vůči pravidlům bohapustě rozvolněném žánru quirk.
A proto i každý jen pouhý příklad rozvíjející snahy tohoto druhu je mi vhod.
.
.
https://www.youtube.com/watch?v=ZfNgUHB5RDk
.
.
Ve zhruba minutovém intervalu po obou stranách údaje 37:38 délky příběhu tohoto jednoho z dílů televizního seriálu o případech detektiva Murdocha se v citované scéně možná každému z diváků i divaček znalých dějin světového filmu uděje cosi jako svého druhu déjà vu.
Dotyčná seriálová scéna se totiž odehrává po celé délce širokého venkovního schodiště před centrální torontskou bankou, kterou uvnitř zrovna vyloupili muž se ženou, víceméně manželé.
Teď ovšem ležící nehnutě mrtví pod schodištěm, na jehož vrcholu po nich zůstal kočárek uvnitř s bezmocným batoletem, který se vydává nikým neřízen dolů po krkolomných schodech.
Která 2/dvě známá filmová díla ihned určíte z předchozího popisu jako původní inspiraci tímto obrazem předem ohlášených smrtí?
.
Já tedy Bonnie a Clyde, film režiséra Arthura Penna z roku 1967, jenž jsem nikdy vcelku neviděl.
A ještě tryskověji Bronenosec Poťomkin, čili Křižník Potěmkin, veledílo Sergeje Ejzenštejna natočené v roce 1925, které jsem shlédl mnohokrát.
.
Z něhož je v každé kvalitní učebnici kinematografických dějin citován jeden z vrcholů filmařského velemistrovství, tedy ona scéna známá jako Masakr na oděských schodech, z níž každému ze znalých diváků na celý život utkvěl obraz naplněný aristotelským úžasem i hrůzou, vyvolaný dolů po schodišti hrkajícím proutěným dětským kočárkem s neviňátkem uvnitř.
Pokud ne, nevadí, vždyť i jemu je posléze v jeho nepoznamenané divácké nevinnosti k dispozici celý arsenál bídy inflace současných českých televizních seriálů, v nichž se, neboť obecenstva zdejších kinosálů od státu nepožadují opak, s čímkoli obdobně třeskutě filmovým zaručeně nesetká.
.
Bude od čehosi vynechán, vyautován, obdobně jako já jiným způsobem až do dnešního rána, kdy jsem prostřednictvím čichače znalostních drog google.com narazil v obsahu dávného čísla časopisu Iluminace na jakže zaslouženě záslužné osvícení, jakožto iluminaci, následujícím odstavcem:
.
.
Výrazným a specifickým způsobem se zásahy do citátů uplatňují ve Schodech Zbigniewa Rybczynského, kde je skupina Američanů, reprezentantů současné konzumní společnosti, bezprostředně, fyzicky konfrontována se slavnou scénou masakru na oděských schodech z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin: ,,Účastníci výpravy na oděské schody ( … ) se noří do proudu událostí, zakoušejí fenomén pobývání uvnitř filmové reality.”
Hlasité předčítání