Zhluboka se nadechuji. Vnímám vůni, vzduch prostupuje každou buňkou, uvolňuje vzpomínky. Myšlenky mizí. Výdech je odpovědí, kterou už není třeba vyslovit.
Stojím bosý. Země mě drží — ne jako vězně, ale jako domov. Každý krok je krokem návratu. Do těla. Do přítomnosti. Do místa, kde není třeba se spěchat. Opuští mě pocit zlosti.
Odhazuji šaty. Dech se stává lehkým klidným, jsem uvolněný.
Ponořím se. Nejen do vody — do sebe.
Hladina se zavírá jako víčka unavených očí, pomalu, ale jistě. Svět nahoře ztrácí hlas, barvu, tvar. Voda mě vítá. Chladí, hladí, obepíná.
Tlak okolí se přelévá dovnitř — není tíhou, je to objetí. Myšlenky nacházejí klid, přestávají poletovat. Usedají tiše na větve klidu.
Zůstávám sám. V tichu. Tíha starostí se rozpouští, jako sůl ve vodě. Nezůstává po ní nic než pachuť.
Stávám se vodou. Ne tělem, ne myšlenkou — jen přítomností. Tělo je puls vesmíru. Proud, který nevede nikam — a přesto všude.
Rozpouštím se v nekonečnu. Zvuky mizí. Svět se zhluboka nadechl a ztichl. Zůstává jen tep srdce a šepot hlubin. Říká: „Jsi tu. A to stačí.“
Voda mě objímá s citem pradávné matky. Neptá se. Nehodnotí. Jen je. A já jsem s ní.
V tom tichu se rodí nové myšlenky — ne hluk, ale světlo. Bez masek. Bez potřeby být víc. Jsou jako hvězdy. Zářivé. Rovnocenné.
Já jsem mezi nimi. Ne pozorovatel. Ale součást. Dech vesmíru. Klid. Přítomnost.
Až se vynořím, nejsem tím, kým jsem byl. Ticho mě přetvořilo. Oheň ve mně nezhasl — jen změnil barvu. Už nepálí. Zahřívá.
Země mě drží. Vzduch mě vítá. Voda mě očistila.
Jsem poutník. Chrám. Dech. Nový otisk na staré cestě.
Vracím se. Jiný. Ten, kdo prošel skrze živly. Kdo se rozpadl, aby se mohl znovu složit.
Kdo se dotkl dna, aby mohl stoupat — ne výš, ale hlouběji.
A když se podívám zpět, nevidím minulost. Vidím cestu. Živou. Dýchající. Nekončící.
Jdu dál. S lehkostí. Nejsem ten, kdo stále hledá. Jsem ten, kdo již našel.
Mivo 27.8.2025
Hlasité předčítání