Les cestou úvozem se mění v doubravu,
tam končí paseky a rozkládá se hvozd,
v něm stromy staleté zví tichou rozpravu,
kdo svým růstem vytvořil velebnější skvost.
Jim v jarním slunci z větví září každý list,
od kmene mocně k nebi vznáší korunu,
neb chtějí nabažit se světla ze svých míst,
kde kořen zvolna noří v zemskou hlubinu.
Ti svědci dob prastarých neklí osudu,
čas zisky neměří jak nízký lidský rod,
bez vášní lásky nezmírají na nudu
a život skromným bytím uvádějí v chod.
Georg Philipp Telemann – Sonáta C-moll pro hoboj a smyčce:
Hlasité předčítání
