Bojím se mluvit

Když vím

Jak slova mohou ranit

Budu slova vážit

A lidi spíš chválit

Kritiku vynechám

Do koše ji dám

Před prahem zametám

Na konci autobusu sedí žena s notebookem.

Kapitánka ztraceného korábu.

Co staví v každém zapadlém přístavu.

Na cestě do metropole.

Pasažéři online cestu krátí.

Sedím a dumám,

Že na Smícháči cígo dám.

Měsíc co na cestu svítil zakryly mraky.

Občas probleskne korunami stromů, ale vždy jen na krátkou chvilku.

Tady se utábořím, už stejně nemůžu dál. Jsem unavený.

Mýtinka v lese byla vystlána jehličím. Jen si do té lesní postýlky lehnout. Opodál zurčel potůček.

Je to zvláštní, že voda dokáže vydávat zvuk, když skáče přes kameny. Nebo šumění větru ve větvích to měl taky moc rád. Poslední dobou jediné zvuky, které ho provázely. Už dlouho neslyšel lidský hlas

Řeknu vám to narovno a suše
Nechci umřít
Nechci
Na Rakovinu Duše

Tolik lidí

Tolik osudů

Třináctých komnat

Zamčených

Na sedm západů

Láskyplné světlo všem

Kéž komnaty otevřem

Sami sobě

Ne však všem

Dnes do mě nic není

Jsem zastávka na znamení

A kdy se to změní?

Až hlava dá povolení.

Povolení k přistání

Na ostrovy poznání.

Déšť šumí

Nástupiště prázdné

Odstavené vagóny

Zákaz kouření

Motorák tiše přede

Zpěv ptáků

Vzácná chvíle

Kouřím

Mačkavý zvuk džín

Kolem proběhla

Dívčí vůně

Čas chvilku stál

Radost

Svěžího rána

Vždyť okolo je tolik duší

S napřaženou rukou pomocnou

Proč nevidím je

Proč jsem k nim slepý

Zahleděn do vlastní bolesti

As nechci přidělávat starosti

Mluvit jen o sobě a své slabosti

Čím blíže Světlu byl

Tím víc Tma o něj stála

Nebyl krok, ni myšlenka

by se nevetřela jak nezvaný host

Co si myslíš?

Hraješ si na mesiáše?

Sloužit mě musíš!

Odpověděl

Lehce se rdíce

Chci jen svítit

A nic více

já prošel Peklem
chtěl bych si přát
na straně Dobra
navždy stát

Lepší mlčet než mluvit

Lepší cítit než myslet

Ve vzácných chvílích

Chvílích souznění

v mlžný opar zahalil se svět

uniká mi smysl

chtěl bych zpět

přestávám všemu rozumět,

má duše křičí, vrať se,

vrať se do lidského těla

čeká tě ještě práce

co stát by za to měla,

buď tady ještě chvíli teď

a pokus se změnit svět

Schovávám si chvíle štěstí

do krabičky na náměstí

na náměstí svých pocitů.

Když jsem na celém světě sám

tak krabičku otvírám.

Včerejší skutky leží v prachu cest

a zítřek nemám sílu nést.

Jsem rád že mám síly dosti

žít v přítomné současnosti.

Radši žít na plno TEĎ

než mít ze života změť.

Věčná otázka po smyslu života trápí generace po staletí a čas co není neúprosně letí. Dobrá tedy řeknu vám, řeknu vám, jak já to mám. Po dlouhé cestě došel jsem k Duši. Duši smysl nejvíc sluší. Jsem už blízko, smysl už mám, bohužel neřeknu vám. Nápovědu však rád dám. K Duši, když Lásku přidám a k ní pak celý Vesmír již blízko smyslu jsem. Toť můj skromný dojem.

Osudu neuteču. Žiju, dívám se kolem sebe a jdu. Nezastavuju se. Jdu. Často hodně pomalu. Často z posledních sil. Padám. Zvedám se. Umírám. Rodím se. A vím, že před osudem se neschovám.

A o tom je můj život.

Možná i ten váš…

Starý nejméně tři životy

V podzimu bytí

Stojím na špičkách

Na dosah poslední třešni

Vesmírného puzzle

Mozek křičí umři
Srdce velí žij
Duše ta se směje
neboť nesmrtelná
je
je

O víkendu nevstávám

Na paraple přispívám

Život ten moc nezvládám

Co já světu