Nevěděla jsem, co říct. Dívala jsem se na něj, na toho strašného, temného obra, který se přede mnou najednou zdál zranitelný. Jeho hlas zesílil: „Proto chci, abys taky trpěla! Ať víš, co jsi mi udělala!“
Chytil mě a přitiskl k sobě. Z jeho hrdla vyšel zuřivý řev, který otřásl celým hradem. Stěny praskaly, kameny padaly ze stropu, a vzduch prořízly ostré blesky. Křičela jsem: „Ínemaku, prosím! Přestaň!“
Zastavil se a podíval se na mě očima plnýma vzteku. „Proč to nechápeš? Proč pořád myslíš na Ohyna? Nech ho být! Jemu je líp tam, kde je! Tam, kde mu neubližuji! Zapomeň na něj!“
„Nemyslím si, že je mu líp,“ odpověděla jsem odvážně. „Jsem si jistá, že mu je smutno. Chci, aby mi to řekl sám. Chci ho vidět, slyšet to od něj. Pak na něj přestanu myslet.“
To obrovi stačilo, aby znovu propadl zuřivosti. Vzal mě a odhodil ke zdi, až jsem se svezla k zemi. V jeho očích byly blesky. „Nikdy tě k Ohynovi nevezmu!“ zasyčel. „Postavím věž, kde budeš zavřená navždy! Uvidíš jen mě a to jen tehdy, když si na tebe vzpomenu!“
Než jsem se zmohla na odpověď, popadl mě a zanesl zpět do hradního vězení. Tentokrát jsem tam byla úplně sama. Žádní strážci uvnitř, jen ti venku. Seděla jsem v temnotě a přemýšlela, jak se odsud dostat, když vtom jsem uslyšela hluk. Někdo troubil, venku se něco dělo. Pak dovnitř vletěly ohnivé kameny, z nichž se šířil dým a horko. Kašlala jsem, lapala po dechu, až jsem pocítila, že se dusím. V tu chvíli mi připadalo, že umírám.
A pak… jsem se rozplynula. Můj pohled se změnil. Viděla jsem všechno z výšky. Moje duše se vznesla a putovala tam, kam mě volalo srdce – za Ohynem.
Ohyn stál u brány. Slzy z jeho očí se měnily v lávu a ta stékala po skále, na níž stál. Hory se pod ním hroutily, brána se rozpadala, porty mizely v moři lávy. Sňal si helmu, odhodil brnění a podíval se přímo na mě. Natáhl ruku, přitáhl si mě k sobě.
„Zachráním tě,“ řekl tiše. A udělal to. Odnesl mě pryč, domů, do mého světa.
Když mě položil, jeho hlas zněl smutně: „Ve světě obra jsi zase zemřela. Ale to neznamená, že si pro tebe nepřijde znovu. Přijde! Znovu a znovu, bude pro tebe chodit dokud tě nadobro nezlomí a neutrápí“
„Nechci, aby ses vrátila. Nemám dost síly, abych obra porazil. Zkus to všechno zapomenout. Spi.“
Nechtěla jsem se ho pustit. Tak tam se mnou zůstal, dokud jsem neusnula. A když jsem se ráno probudila, byla jsem zase sama. Ale v mém srdci bylo teplo, protože tu byl – ten, kterého jsem si tak dlouho přála vidět.
,,Je to tak už je tady Ínemak” 👹
To zase řekl obr, když si pro mě přišel. A mě se s k němu tak nechtělo,jak nikdy před tím, protože jsem se bála, že už má postavenou věž a že mě tam zavře, ale na štěstí ještě věž nebyla hotová. Tak teda zase v tom obřím hradě a obr měl vztek, že jsem se viděla s Ohynem a hned mi zamračeně hlásil, jak Ohyna moc potrestal, za to, že zničil bránu a utopil porty v lávě! Naklonil se na mě úplně zblízka a řekl:
Hlasité předčítání
