Bývalá macecha se po našem návratu rozhodla, že nám ukáže domácí hospodářství. Byli jsme se podívat na slepice a králíky, zahradu za domem a nakonec nás vzala do chléva. Chtěla nám ukázat, kde je ustájená jejich kráva stračena. Stáli jsme před vchodem do chléva a já nahlížel se zájmen dovnitř. Zaujal mě velký kamenný žlab, dřevěné ohrazení a pruh světla zvenčí, pronikající dovnitř malým čtvercovým otvorem ve zdi těsně pod stropem chléva. Ze chléva byl cítit silný živočišný zápach, trochu štiplavý. Ten zápach mi kupodivu nevadil a byl mi příjemnější, než zápach z výfuků automobilů ve městě. Žena si všimla mého zaujetí, obrátila se směrem k mamince a pravila: „To je ale šikovný kluk, to by byl pasáček!“ Do maminky v tu chvíli jako když udeří blesk. Zřejmě se jí vybavila všechna ta příkoří, která musela snášet a prudce sebou trhla. Popadla mě za ruku, vyběhla před chalupu, nahmatala na zemi první velký kámen, který jí přišel pod ruku a rozhněvaně jím mrštila směrem k domu. Kámen proletěl oknem do kuchyně a rozbil skleněnou výplň. Sklo se s řinkotem roztříštilo. Utíkali jsme na nádraží a maminka sotva popadajíc dechu se už ani neohlédla. Když jsme pak už seděli ve vlaku a ujížděli dál naším směrem, maminka byla zamlklá já jsem také nic neříkal. Takový závěr naší návštěvy si maminka nepřála. „Neměli jsme tam chodit,“ řekla nakonec. A pak už bylo zase dobře.
Nikdy se nevrátí ten čas o kterém se píše v této knize…
Hlasité předčítání