O JANOŠÍKOVI
I.
Králova Hole nad širými lesy nad krásnou dolinou horního Hronu, vysoká hora, památná hora. Mocný hřbet její bez lesů, volný; proud větru sotva kdy stiší se na té slunečné výši. A v slunci a větru, v mlhách i za hromných bouří sám na Králově Holi stojí kamenný stůl, omšený, starý; opuštěn trčí z trávy a vřesu i kosodřeviny. Kdys, už tomu dávno, míval své hosty, a širá kol Hole zvučela pokřiky, hlukem; to když sem přicházel sám panovník Uherské země, veselý Matěj král.
Pokaždé, když honil v okolí po Liptovských horách, po Zvolenských lesích medvědy a kance diviaky, stavil se tu se svou četnou družinou: král v lovecké sukni, se zlatým rohem, páni magnáti v bohatých dolmanech, v lesklých pásech, v čapkách z drahé kožešiny péry zdobených, s oštěpy v rukou, s tesáky při boku, osmahlí, hladkých tváří ale mohutných knírů. Přišli, usedli kol kamenného stolu a jim u noh ulehly smečky loveckých psů, černoburů, vlkodavů, kanečníků lapajících krátkými oddechy chladící vzduch. Sluhové a lidé z doliny snášeli z košů na stůl jídla a láhve, a král stoloval vysoko, vysoko, se svými pány. Pln rozkoše rozhlížel se kolem po horách, po rozlehlých svazích, níže po temných hvozdech, po zelených dolinách v zátopě zlatého světla. Jím svítily bílé kastely, rděly se střechy hradů nad chatami dědin a dvorců po síru daleku, Slovenskou, spanilou zemí.
Tak bývalo za krále Matěje.
Po jeho smrti však utichla Králova Hole, a kamenný stůl stál opuštěn dlouho a dlouho. Zatím pod horami, v údolích, v rovinách mnoho se změnilo. V zámcích a v kaštelích bujela panská zvůle, a v dědinách poroba, nevole. Lidu se dály veliké křivdy; páni, zemane tiskli ho robotou, „panštinou“, a „lapačky“ nedaly poklidně spát urostlým jonákům.
Zle bylo, že nemohlo býti hůř. Mladý lid ze svého utíkal před trýzní pánů, pryč z tiché dědiny, do bor. Tam se stali z nevolných „horní chlapci“, tam byly lesy jejich komory, a karpatské „hole“ jejich volná pole.
V ten smutný čas bývalo zase živo na Králově Holi, a kolem kamenného stolu sedala zase družina se svým náčelníkem. Nebyl to však král, ale „horní chlapec“ Janošík z Tarchové v Hornotrenčínsku, a s ním ne magnáti, velkomožní páni v dolmanech a bitých pásech, ale „kamarátstvo“, jedenácte „dobrých chlapců“ ve „vybíjených“ širákách, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích. A ne s meči, ne s drahou zbraní, ale s noži v nožnách u opasku a s dvěma bambitkami za opaskem, s valaškou v ruce, s puškou samopalkou na plecích: Surovec, Adamčík, Hrajnoha, Potúčík, Garaj, Uhorčík, Tarko, Mucha, Durica, Michalcik a gajdoš, chytrý Ilčík.
Nestavovali se tu na Králově Holi a nezasedali kol kamenného mostu jenom v podzimní čas; hony a lovy měli od božího jara do pusté zimy. Vodilť je Janošík „po zboji“, aby křivdy napravoval, bídných a nešťastných ochraňoval. Bylo mu líto těžko poddaného lidu Slovenského, z něhož pocházel. Když mu nemohl pomoci, mstil se alespoň.
A sebe také! Zkusilť od pánů také protivenství a krvavého násilí, on i jeho otec, jenž nevěděl, co je dobře se mít, a jenž jenom to přání měl, aby syn měl lepší živobytí nežli on. Proto ho dal, synka, bystrého a vtipného, do škol, jak mu poradil jakýsi příbuzný, farář svého povolání. Tak se Janošík učil v Kežmarku prý latině a všemu, aby se stal jednou duchovním. Otec na něj nakládal, sám si od úst utrhuje.
Než z toho se pohoršil magnát, jeho vrchnost; popudil se proto, že starý sedlák chtěl míti synka pánem, že ho chtěl vytrhnouti z poddanství. I stíhal gazdu, jak mohl. A vrchnost mohla tenkráte mnoho, všecko; i nepravosti a křivdy, a nikdo jí proto nepohnal, nikdo jí za to netrestal.
Když Janošíkův otec v plné práci na svém poli býval, musil často pojednou, na ráz všeho nechati, a to pokaždé, když té práce bylo nejvíce potřeba, když louku kosil, nebo seno sušil, když obilí kladl nebo je vázal. Tu pokaždé pán vzkázal, a sedlák musil na panské. Tam ho nechali tak dlouho na robotě, až mu seno zmoklo a se zapařilo, nebo až mu obilí zrostlo. A kříž měl také s desátkem. Nic nebylo pánům vhod, nic jim nedovedl po vůli: pokaždé ho se slepicí nebo s husou, když je odváděl, z kastelu vyhnali, že jsou hubené, malé, ať sežene lepší, dobře krmené.
Tak a jinak soužili a pronásledovali starého gazdu. Než on pro syna všecko trpělivě snášel, a když mu časem mysl zahořkla, když si někdy nevěděl živé rady, pokaždé se utěšil Janíčkem: ten že bude pánem, na toho že nebudou moci, a ten že snad se i jemu odslouží, aby se měl tatík alespoň před smrtí líp.
Zatím se Janíček chutě učil a prospíval. Až tu pojednou byl ze školy vytržen. Z rodné dědiny přiběhl pro něj posel, aby přišel domů, že matka upadla do těžké nemoci, že asi zemře, aby si pospíšil, aby se s ní rozloučil, jak si toho maminka toužebně přeje a žádá.
Janošík, bylo mu tenkráte jedenadvacet let, vydal se hned na cestu. Jen přišel domů, jen vkročil do jizby a s matkou se vítal, již vcházel za ním osmahlý, panský hajduch, černých knírů, a přísně poroučel, aby zítra ráno přišli na panské sena sušit, starý i mladý, gazda i student. Janošík z té duše zarmoucen nad matkou na smrt nemocnou, drába si sotva povšiml. Tím méně dbal, co vyřizuje.
Starý otec rozuměl, dobře slyšel, ale tentokrát, ač jindy pokaždé na slovo poslechl, váhal. Žena na shasnutí, každé chvíle mohla skonati. Hajduch sám to viděl, a jistě to poví na kanceláři. Nebude pro jednou snad zle, nepůjde-li, když taká příčina. A Janíček? Na toho z města nezavolal, aby šel na robotu a i student skoro již kněz. A od nemocné matky! Budeť v pánech aspoň jiskra citu a tolik se snad ustrnou.
Ale neustrnuli.
V poledne se přihnal hajduch zas a ne již sám, nýbrž s několika chlapy. Láli, křičeli a nic nedbali ženy na smrt nemocné; muže a syna jí před očima spoutali a pryč odvlekli, oba do zámku za třetí dědinu. Tam v klenuté jizbě stály již dereše a svazky vláčných liskovek ležely na nich. Tu již také „zemský pán“ čekal. Jak gazdu a syna shlédl, rozlítil se, lál a dal je na lavice položití a řemeny přivázati; sám pak usedl, dýmku zapálil, křížem nohy přeložil a pak poručil:
„A nu teď bijte, a ty dvorský, počítej! Každému sto ran a mastných. A ty,“ tu se k Janošíkovi obrátil se surovým úšklebkem, „uvidíš! To bude latina. To tě na pána vyučím!“
Hajduši bili nemilosrdně, nekřesťansky, až starý gazda omdlel; a než dvorský napočítal plných sto, skonal v bolestech. Syn ty rány vydržel. Ale že po nich nemohl ani vstáti, ani na nohou se udržeti, naložili ho na hnojný vůz, mrtvolu s ním, a zavezli je domů, do rodné dědiny. Matka byla ještě na živu, ale po tom, jak se shledala s mužem a se synem, skrušil ji žal a zemřela.
Janošík, jak se jen trochu sebral a zotavil, zmizel ze vsi. Do města do škol se nevrátil. Do hor se vykradl.
Tam se skrýval u pastýřů v osamělých salaších a tu se mu také dostalo podivné pomoci.
Jednou šel ze salaše k osamělé studánce, aby nabral do čerpáků vody. Věrný jeho pes, jediné dědictví z rodného domu, šel za ním. Studánka prýštila pod skalou, kolem pak rostlo husté trní a hloží. A na to se Janošíkův pes obořil, zatím co pán kleče u studánky vody nabíral. Ale jak pes tak zuřivě se rozštěkal a do houštiny dorážel, Janošík se ohlédl; a v tom se mu zdálo, že v houštině někdo zakvílel. Vyskočil, okřikl, odehnal psa, sám pak vnikl do křoví.
Tam, v spoustě planých růží shlédl „pannu v bielom“. Byla sličná, milého pohledu. A již stála, celá bílá, před Janošíkem pěkně děkujíc za to, že psa odehnal. Pak se šohaje zeptala, co by si od ní přál, že by mu ráda se odsloužila. Janošík se dlouho nerozmýšlel.
„Sílu!“ zvolal. Potřebovalť jí, nebo se chystal, že bude trestat ukrutné pány za všecko příkoří na lidu páchané. I dala mu víla opasek s kouzelnou žilkou a valašku, kterou nabyl síly za sto mužů. Tu když v rukou třímal, nikdo ho nepřemohl.
Hlasité předčítání