II.
Minul den, druhý, třetí a potom opět den, a horníci pořád tábořili ve svém okopu na chlumu. Pořád čekali, že páni z Hor za nimi sem pošlou jednat, aby se vrátili, aby se zas díla ujali, že za to nabídnou nápravu. Nikdo však nepřišel, nikdo se na cestě k nim neukazoval. Již nastal večer pátého dne. Na náspu kolem ležení stály stráže, mladí havíři ozbrojení; bděli a hlídali.
A v táboře bratří z tovařišstva, zvláště starší, usínali v starostech. Tušili, že Horníci něco strojí, a počítali, že se již dlouho na chlumu neudrží; docházelyť zásoby. Pozdě usnuli, noci však nepřespali.
Strhlť se k ránu pokřik. Stráže s valu „vzhůru“ volaly, že se blíží nějaký veliký houf. Jak starší vyběhli na valy, shlédli v raním šeru temný zástup pěších i jízdních. Přicházeli od půlnoci, od Kolína.
V tom s jiné strany valu voláno, že je vidět jiný houf, že jde jim do boku, od Čáslavi. Jen dořekli, a již se vyvalil z města, z Hor, početný zástup, havířům směrem zrovna do zad, a z toho zástupu zaléhalo bubnování a polnice hlas, a praporec se nad ním vznášel, tak jako nad oněmi, kteří přicházeli ze sousedních měst.
Již bylo zřejmo, že všichni táhnou na tovařišstvo, že je zatahují a skličují se všech stran. Dostaliť Čáslavští i Kolínští měšťané z Hor hrozné zprávy o havířích, jak se chystají na mordy, že chtějí zničiti šachty a všechny doly.
Ještě se pomocné houfy na úpatí rovnaly a řadily, v tom nové silné oddělení zbrojenců přitáhlo; ti z Poděbrad přibyli a mnoho jízdných bylo mezi nimi. Když na úpatí zarazili, to se již rozednilo, poznali havíři na hoře, že nový ten houf vede hejtman Poděbradského královského hradu, Oněk Kamenický z Topič.
Vysoké lezem havířů bylo obklíčeno, úpatí jako zatopeno; hemžiloť se vojskem protivníků. Na čtyři tisíce se jich tu shluklo a spojilo. Havíři na hoře za náspy stáli v houfech, jak je starší rozdělili, se zbraní a kladivy v ruce, čekajíce na útok nepřátel. Usnesliť se, že sami boje nezačnou. Prošiti však nebo vzdáti se nechtěli.
Než některým připadlo, že by měli jednati, ne s Horníky, ale s Poděbradským hejtmanem, to že je králův úředník, a že s Milostí královskou jednává. Oněk Kamenický že jistě neví, co se stalo na Horách, proč sem vytrhli. Kdyby mu vše vysvětlili, snad by se jich ujal a vymohl jim, že by mohli ku králi, nebo že by snad on sám jejich stížnosti králi oznámil.
A hle, Poděbradský hejtman v plné zbroji vyjel ze svého houfu a zamířil k jejich zákopům! I vyšli mu starší vstříc před násep a tu jeden z nich, šedobradý.
Opat, jenž po každé za tovařišstvo mluvil, vyložil hejtmanovi, že nechtějí krve proliti, toliko jen svého práva a jmenovitě, aby je slyšel J. Milost král.
„Je-li tomu tak,“ pravil hejtman, „pojďte se mnou na Poděbrady a já vám u Jeho Milosti opatřím, čeho si přejete.“
„Šli bychom rádi,“ vece opat, „ale bojíme se o hrdlo.“
„Nic se vám nestane, věřte mi na slovo a pojďte.“
Tu starší, spoléhajíce na jeho šlechtické slovo, dohodli se, že půjdou. I oznámili tovařišstvu vše, co ujednáno, rozloučili se se svými rodinami a šli: Opat a bratr jeho Viktorin, Šimon a Průša, také bratří, Duchek, Černý, Kužel, Holý Zelvův, Ondřej Němcův, Vít Krchňavý, Lana z Hloušky, Mládek a Klad. Ostatní pak tovařišstvo se svými rodinami nastupovalo cestu zpátky do Hor, aby tam vyčkali, až bude jejich pře u krále vyjednána, jak jim slíbeno.
Starší tovařišstva brali se s Oňkem Kamenickým a jeho lidem k Poděbradům. Nejednou se ohlédli v tu stranu k Horám; před se hleděli nevesele. Nešliť s plnou důvěrou, neměli žádné jistoty a byli v panské moci.
Ale věřili, že bude rytíř ve svém slově státi.
Když přibyli na Poděbrady, vykázal jim hejtman zámeckou ratejnu za obydlí a dal je vším potřebným slušně opatřiti. Zámeckým nádvořím se mohli volně procházeti. Ze zámku však, do města, nesměli a nemohli. Svoditý most byl celý den vytažen.
Třetího dne vzal je na krátký výslech a slíbil jim, že ihned vyšle dva jízdné posly ku králi s písemnou zprávou, zatím aby měli strpení jakmile přijde zpráva od krále, a bohdá že dobrá, že jim ihned oznámí. –
Zprávu zatím už poslal; ale jsa od Kutnohorských uplacen, poslal takovou, jakou již před tím královští úředníci z Vlašského dvora králi podali. Oněk Kamenický psal o havířích jako o nebezpečných buřičích a že by třeba Hory Kutné, ten klenot Jeho Milosti a celého českého království, zmařili a zhubili. Nežli se poslové vrátili, zajel si na Hory a tu pánům v povděk oznámil, co učinil, co se stane, že král na tuto jeho zprávu havíře jistě hrdla odsoudí, ať jen páni těm svým havířům rubáše chystají.
I chystali, ale nejprve dosti stříbra Poděbradskému hejtmanu, a pak tajně třinácte popravních rubášů, bílých, plátěných, starším havířského tovařišstva. Když se vrátil do Poděbrad, přiharcovali poslové z Uher. Přijeli samý večer, a havíři o nich nezvěděli. Nazejtří povolal si hejtman Holého, Ondřeje Němce i Víta Krchňavého. Žádal jich, aby se vypravili na Křivoklát, že tam uhodili na rudu a rádi by zvěděli, co na ní je, tak aby ji prozkoumali, jsouce rud a kamení dobře znalí.
Havíři tak oklamáni, uvěřili a rozžehnavše se s druhy na brzkou a bohdá již na lepší shledanou, vydali se na cestu. Netušili, že se s ostatními juž neshledají, že jejich průvodce veze o nich purkrabí.
Křivoklátskému Uriášův list, že mají na Hrádku býti popraveni, a že proto vzal už s sebou do vozu tři popravní rubáše.
Když ti tři odjeli, dal si hejtman ostatních deset nevědoucích do té chvíle, co poslové z Uher přivezli, třetího dne zavolati Bylo záhy z rána, v pátek, jenž byl den po sv. Vavřinci. Starší tovařišstva se divili, proč tak časně je pán volá; snad že právě poslové přijeli. Tak se těšili.
Než neuvedli jich do kanceláře, ale na dvůr před pavlač nesoucí se na třech obloucích zrovna u hejtmanovy kanceláře. A kolem nádvořím, na němž ještě spočíval ranní stín, ale nad nímž se vypínaly věže a střechy zalité již zlatou září srpnového jitra, stáli kolem do kola pacholci, všichni v plné zbroji, s oštěpy v rukou. Bylo jich mnoho.
Starší se zarazili, zvláště když jim nařízeno, aby zůstali tu na dvoře před pavlačí. Dlouho však nečekali. Z kanceláře vystoupil sem Oněk Kamenický z Topič v černém sametovém klobouku s černým pérem a zlatou šňůrou, v černém kabátci i v černých nohavicích; za ním Zdárský, rychtář města Poděbrad a zámečtí úředníci.
Hejtman drže list v rukou, oznámil přísně havířům, že Jeho Milost král ráčil již svou vůli oznámiti a poručiti, aby všichni, jak tu stojí, i ti, kteří na Křivoklát byli vysláni, byli, jelikož buřiči, na hrdle trestáni.
Horníkům, starým i mladým, stuhla krev, oněměli ne leknutím, ale nad tou nepravostí do nebe volající, jak ten hejtman ohavně, lstně s nimi jednal. Pak vykřikl jeden, všichni a křičeli všichni pobouření, jaký je hanebný proradce, tak že stojí ve svém slově, je-li dobrý.
Oněk chmurný jako mrak, mlčky pokynul; žoldnéři se chopili havířů a odvedli je zpět do ratejny, kde již stáli kati, dva, Sochor, zámecký, a Kolouch, městský, oba se svými holomky. Tam se musili odsouzení obléci v bílé, popravní rubáše, tam k nim přišli také dva kněží, aby je připravili na poslední cestu.
Nedlouho po té, bylo devět hodin ráno, spoutali je, dva a dva, a vedli ze zámku. Kamenický hejtman jel na koni v čele početného zbrojného houfu; s ním kráčel rychtář Žďárský se svými biřici.
Zatím se rozneslo městem, co se v zámku děje, a již veliký shluk lidí sešel se a kráčel za smutným průvodem.
Všichni reptali na rozsudek, ještě více však na hejtmana, a všichni také srdečně litovali ubohých odsouzených, kteří v bílých rubáších, bosi, kráčeli žalostnou cestou. V očích se jim zatmívalo a umíráček zněl jim jako z mlh.
Šli před se jako u hrozném vidění. Strašný ten konec přikvačil tak náhle, tak z nenadání. Nikdo z nich na něj ani nepomyslil, neboť je hejtman skoro až do té chvíle utěšoval, že bude dobře.
Za všecko bezpráví ještě smrt! A děti, ubohé děti doma a manželky! Toť by byla ukrutnost! Není možná! Tak se jim v pobouřeném nitru ozývalo. Ale ta pouta, rubáš bílý, ten zvonu hlas. Ale to vše jistě jen na postrach. Páni je chtějí ztrestati hrůzou smrti. Na místě však, až dojdou, oznámí hejtman milost. Tak pomýšleli, tou poslední jiskřičkou naděje se utěšovali.
Minuli Poděbradský, pevný zámek v rovině při Labi, přešli most, minuli Kluk vísku a došli na smutné místo v lukách, mezi obcí Polabeckou a Klukovskou. Stará hruška rozkládala nad stinadlem veliký svůj koš; šíře ještě rozložitý dub, jenž se nad ní vysoko vypínal. Mocné haluze při spodku nízko se skláněly, skoro až k trávníku.
U toho dubu zarazil průvod, u toho dubu zkřikl s koně Poděbradský hejtman na kata Koloucha: „Spravuj!“
Jediné to slovo mařilo poslední naději. Již viděli havíři, že nepůjdou nazpátek. Vše kolem, všecko je hrozná pravda, nic není na postrašení. Sem byla poslední cesta, tu je poslední zastavení, a pak – věčnost. –
Hněv potuchl; žal a lítost skormoutily srdce havířů, a jejich mysl, nechavši prachu pozemského, povznesla se k nebesům. Tam jedině byla spravedlnost. Jako by si řekli, poklekli najednou a jali se z té duše modliti:
„Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!“
Pohnutý hlas jejich zněl hlubokým, smutným tichem. Všichni v zástupu byli jati lítostí. I kat Kolouch. Maje v rukou meč už obnažený, mrštil jím pod hrušku a v pohnutí, pobouřen zkřikl:
„Nebudu spravovati!“
A tak kat Sochor, nemoha hejtmanu, svému pánu, odpírat, vystoupil a konal, co nemilosrdný velitel poroučel.
První poklekl Simon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem a stínem bleskl se katův meč. Proud krve vysoko vystříkl a skropil, zalil dubovou větev tak, že s ní jako by po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly.
Po Šimonovi klekl Průša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bezduch do trávy zalité krví, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zaklopila všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hruše, zalomcovala jejich korunami, že se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly.
Lid na stinadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali: „Boží soud! Toť Boží soud!“
„Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasy vyslyšel!“
Sotva že mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se ve bráně s koněm a povalil.
Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až přeschlí potokové se rozvodnili v řeky, až proudy vod strhovaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.
Tou dobou byla již poprava na Křivoklátě také vykonána. Všichni tři však tam nezahynuli. Vít Krchňavý, když jeho dva druhové byli již sťati, roztrhl sobě vazbu a omráčil kata hrubým kamenem. Pak utekl do lesů a byl zachráněn.
Hlasité předčítání