III.
Bratr Žižka byl přísným mstitelem Husovým. Nejeden kostely nejeden klášter i hrad jeho protivníků vyžehl a vyvrátil bez milosrdenství. Ale dovedl se také ustrnouti. Tak v Praze, když přitáhl se svým lidem ke klášteru sv. Anny, aby ho zničil. Tam padla před ním na kolena na prahu klášterní brány jeptiška, jeho příbuzná, a pro bůh prosila strýce, aby se smiloval nad ní, nad její sestrami řeholními a nad klášterem: Žižka se slitoval a smiloval a klášter sv. Anny zůstal. Hůře se dařilo velikému klášteru Sedleckému u Kutné Hory. Žižka jej dal svému lidu vplen; poručil však, aby ušetřili nádherného kostela klášterního, jenž byl veliký a stavby v pravdě umělé. Než jeden z vojínů dostal se až pod krov a založil tam. Tak chytl pak celý kostel. Jak se dým vyvalil a plameny vyšlehly, Žižka se hrozně zamračil; hned se dotazoval, kdo zapálil, aby se přihlásil, a slíbil mnoho zlata tomu, kdo tak učinil. A žhář přišel a pochlubil se. Tu poručil rozhněvaný vůdce, aby mu to zlato dali, aby je však nejprve roztavili a pak teprve aby mu ten roztavený, drahý kov do hrdla nalili. Tak bylo Žižkovi líto toho krásného kostela.
Velkou nesnáz měl Žižka před hradem Vlčincem, který oblehl, když táhl k Ostaši hoře za Policí nad Medhují, tam kde Slezáci Polické Husity tak ukrutně mučili a pobili.
Vlčinec hrad stál mezi lesy na vysokém ostrohu nad soutokem Medhuje a Zdárského potoka. Sám sebou byl pevný, nad to jej chránila jakási čarodějná moc, neboť se jeho zdí koule z kusů ani nechytla. Husité dobře mířili, děla jejich neúnavně houkala ve dne, často i v noci, až všecky lesy kolem hučely jako hřímáním, ale nic naplat. Koule se odrážely od bašt, hradeb i věže jako hrách.
Nezbylo než ustáti. Když se kusy odmlčely, zaslechli v Žižkově táboře hudbu s hradu. Někdo tam hrál na housle. Byl to hudec v okénku na věži, kterého tam i před tím, když stříleli, viděli, an hrá. I poručil Žižka nejlepšímu střelci, aby naň vystřelil. Střelec vzal kuši, namířil, spustil housle na ráz umlkly a hudec zmizel od okna. A v tom už kázal Žižka, aby stříleli ze všech kušů do hradu; jen první koule dopadly a již se prášilo se zdí, již se sypalo kamení a za nedlouho zel ve zdi veliký průlom. Nežli zapadlo slunce, hlaholil jásot vítězných „bratří“ v dobytém Vlčinci.
Pobořili ho, zažehli; svítil jim celou noc a zaléval drvenou září okolní lesy a chlumy. Hrad shořel a vše v něm i čarovný hudec, jenž svým uměním ho tak bájil.
Zůstaly jen rozvaliny a ty pak ještě sloty a stromy hubily. Dnes už sotva je viděti. Vlčinec zarostl lesem, a kde kdysi zněly čarovné housle a houkaly Žižkovy tarasnice, šumí jen les.
Tak bratr Žižka vojensky po Čechách táhl proti přátelům a spojencům krále Zikmunda. I poddávala se mu mnohá města a mnoho hradů zdobýval. L. 1421. oblehl hrad Rábí v Plzenště. Toho hradu se již jednou před tím zmocnil, ale neosadil ho. Nyní však, když vedl lid svůj k útoku, tu, jak s hradeb do nich stříleli, poraněn byl těžce šípem do oka, do jediného svého zdravého oka. Zeman Sezema Kocovský neboli z Kocova byl prý tím střelcem, jenž svou střelou zasáhl slavného vůdce. Než vypravuje se také, že Žižkovi do oka vletěla při tom útoku tříska z hrušky, do které se nepřátelská střela zaryla. Poranění bylo tak těžké, že Žižka ledva živ zůstal. I dal se zavěsti do Prahy na léčení a s ním tam jel Matěj Louda z Chlumčan, hejtman Táborský, muž učený, jenž prý Žižku uložil ve svém domě v Praze na Starém městě, kdež říkali „u černého beránka“.
Lékaři tu vytáhli Žižkovi zástřel z oka, Božího světla mu však nevrátili. I byl slep na obě oči.
Na hradě Rábí, kdež ho neštěstí stihlo, namalovali později na bráně obraz. Na tom obrazu na levo bylo viděti Žižku v brnění, an jeda na koni s palcátem v ruce vede zbrojný zástup útokem. Na právo pak namalována věž s branou a na té věži bylo viděti Kocovského, jak z lučiště šipku vystřeluje. Pod tím obrazem rozmluva napsána, kterou měl s Žižkou. „Ty-li jsi, bratře Žižko?“
„Já jsem.“
„Krejž holého!“
Od té doby nemohl již Žižka sám na koni lid svůj do bitvy voditi. Ale bitvy a boje řídil znamenitě jako před tím. Sedě vysoko na voze při veliké korouhvi, na níž bylo znamení kalicha, dal se voziti. Ti pak, kteří při něm seděli, i jeho podhejtmanové, zvláště milí a „věrní bratří“ pan Viktorin z Poděbrad, Jan Bzdinka a Kuneš z Bělovic, ti mu všechna položení popisovali, kde skály a vrchy, kde les a luhy, kde oudolí, rovina nebo chlum. Všecko mu před bitvou zevrubně oznámili a také za bitvy, co se děje, jak je s nepřítelem.
Žižka dle toho rozkazoval a vítězil nad spojenci Uherského krále v Čechách a na Moravě. Odtud pak jednoho času vypravil se přímo proti Zikmundu králi a to léta Páně 1423. na podzim, počátkem měsíce října.
Zpraviv čtyři řady vozů a děl co mohl nejvíce, vydal se za hranice České koruny, přes hory do Uher. I hubil tu zemi kudy táhl, a splácel Uhrům a jejich králi za nekřesťanská ukrutenství a násilí, jež byli v Čechách zvláště r. 1420. a jindy páchali nešetříce ani žen ani nemluvňat.
I pronikl Žižka horní zemí, dolů až k Dunaji mezi Komárnem a Ostřihomem. Lidé před ním všude utíkali a dobytek odháněli. Tak se stávalo, že nemíval zásob, zvláště masa nazbyt. Na tom tažení přitrhl také do jedné vesnice při Dunaji nad Ostřihomem. Byla opuštěná, prázdná, ani člověka tam nezastali. Stíhati jich nebylo možná. Uprchliť všichni na loďkách a prámech na nedaleký ostrov v Dunaji. Tam také zahnali všechen svůj dobytek, zanechavše ve chlévech jen něco telat a mladých prasátek, jichž by byli přes vodu na ostrov nedostali.
Uhři na ostrově se těšili, jak všechen dobytek před Čechy zachránili; svou bezpečností pak zbujněli. Volali z ostrova, houkali přes vodu do vsi, kývali posměšně na Čechy a volali na ně, ač jen jdou k nim, že tu je dobytka dosti. Věděliť dobře, že Husité nemají ani lodí ani prámů.
Ale Žižka jich nepotřeboval. Jinak vyzrál na Maďary. Poručilť za soumraku, aby „bratří“ vzali telátka a vepříky, jež ve vsi našli, ty aby zavedli na břeh, na samý kraj, nad vodu, a tu aby je bili a vůbec se přičinili, aby telátka bečela a prasátka aby hodně pronikavě kvičela.
I vydávala dobytčata nad Dunajem líbezné hlasy: bekot a kručení a kvičení až uši brněly. Zvuky ty zaléhaly přes vodu na ostrov a účinkovaly, zvláště na krávy a prasnice. Hnány pudem vzchopily se na raz a jako utržené, v divém chvatu skákaly do vody. Uhři nadarmo na ně křičeli, kleli, marně je také honili. A nezabránili, ať kleli jak kleli a křičeli, také ostatním kusům, jež se hnaly do řeky, jak shlédly těch několik prvních ku předu plovoucích. Řeka se hemžila dobytkem, a kolem ve vodě i na břehu nad ní rozléhal se dobytčí hlas: bučení, bečení, mekot i kvičení, až pak vše přehlušil veselý křik Žižkových lidí, když zmáchaný, vodou lesklý dobytek snadno ulovený vedli a hnali do ležení k planoucím ohňům. Až do té chvíle se Uhři Žižkovi hrubě nebránili a nikde mu valně nepřekáželi. Chtěliť, aby se ubezpečil, aby se pustil hodně hluboko do země, kdež by ho pak přemoci osuli a jej potřeli. Než on porozuměv tomu, že není dobře dále se pouštěti, obrátil vozy zase k Moravské zemi.
Ale tu mu nastalo těžké tažení. Hnaloť se za ním velké Uherské vojsko samých jezdců, jež mělo mnoho děl. Doráželi naň se všech stran a hleděli mu, kde mohli, do tábora biti. Zle mu také dělali, když řeky se svými přecházel. Než slepý vůdce zmařil svým důvtipem všecky jejich nástrahy, všude je odbil, až se šťastně dostal do Moravy.
Tato uherská výprava byla jedním z nejslavnějších kusů válečných, které kdy Žižka vykonal, neboť jak jest počal bojovati, toto tažení bylo mu nejtěžší. „Ale Pán Bůh mu pomohl z Uher vy táhnouti.“ –
Když se Moravou vrátil do Čech a přes Litomyšl za Vysoké Mýto přitáhl, poručil, aby zarazili. Nastávaloť: poledne, čas odpočinku a oběda. Sám byl také unaven. Tu „bratří“, chtějíce milému vůdci nějakou libost učiniti, upravili mu místečko, kde by mohl pohodlně odpočinout a pojisti.
Každý vojín nabral do své helmice hlíny, jednou i několikrát, a vysypal ji na tom vybraném místě. Sta a sta helmic hlíny se tu nakupilo, a nežli chvíle minula, vypínal se tu pahoreček na vrchu rovný. Sem pak Žižku zavedli a tu poobědval. Po obědech táhlo vojsko dále. Chlumek však z hlíny nasypaný nerozmetali; ten zůstal a zachoval se tu až po dnešní den a po dnešní den říkají mu všude po okolí „Žižkův stůl“.
Když Žižka táhl vojensky na Moravu, oblehl cestou Přibyslav město i hrad. Tu se v ležení roznemohl nemocí morovou od hlíz. Dlouho však nestonal. Vida, že více nevstane, učinil poručenství svým milým, věrným Čechům, zvláště panu Viktorinovi z Poděbrad, jehož synovi Jiříkovi byl prý kmotrem, Kunšovi z Bělovic a Janu Bzdinkovi, aby pravdy Boží vždy hájili.
Za těch smutných chvil meškal při Žižkovi také Jan Laudat, jeho písař, a Michal Koudele ze Žitenic, jemuž v náruči Žižka zemřel tu středu před sv. Havlem, a to pod hruškou, jak o tom stará zpráva svědčí. Jiní však vypravují, že pod dubem, tak jako pod dubem se narodil.
I sevřelo žalostivé hoře srdce všech. Bradatí, otužilí a hrdinští mužové prolévali tenkráte slze, a lid Žižkův vzal sobě jméno Sirotci, jako by jim otec umřel.
Tělo mrtvého vůdce pohřbeno v kostele sv. Ducha v Hradci nad Labem. Odtud ostatky jeho později převezeny do Čáslavi a tu ve farním kostele sv. Petra a Pavla uloženy. Hrob jeho byl u jednoho pilíře kostelního blíže postranního oltáře.
Naproti tomu hrobu visel kamenný talíř. O tom talíři vypravovali, že na něm Jan Žižka jídal; jiní zase povídali, že na něm míval Žižkův kněz svátost oltářní pod obojí způsobou. –
Tak odešel bratr Jan Žižka z Kalicha, vítěz u Sudoměře, Vožice, na Žižkově, u Kutné Hory a Něm. Brodu, na Hoře sv. Gotharda u Hořic, u Malešova a jinde, tvůrce husitského válečnictví, jemuž se tolik měst a hradů poddalo, a jenž sám nikdy nebyl na hlavu poražen, když bojoval „netoliko pro zákon boží, ale zvláště také pro vysvobození jazyka Českého a Slovanského“.
Když zemřel, kázali Hradečtí sobě ho namalovati na praporec na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v ruce, tak jako živ jsa, jezdil. „A když se Hradečtí pod tou korouhví bili, nikdy jsou boje neztratili.“
* * *
Žádný z mužů v českých dějinách proslulých neutkvěl tak hluboko a živě v paměti lidu jako Trocnovský hrdina. I místo, kde skonal, zůstalo v paměti. „Žižkovo pole“ tomu místu říkali a říkají, a zůstávalo nezorané. Za pozdějších dob, kdy památka slavného hrdiny zkalena, chtěli to pole zorati. Zkusili to, kus uorali, ale nedoorali. Dobytek, jenž byl v pluhu zapražen, onemocněl a zdechl. A tak zůstalo Žižkovo pole ladem. Až na něm bezový keř vyrostl. Rostl, vyrůstal a šířil se tak, že hospodář toho pozemku chtěl jej vyhubit. Ale jen zakopli, a již se motyka smekla a kopla do nohy dělníkovy. Vzali sekeru. Jak zasekli, sjela sekera s topůrka a zranila toho, jenž do keře sekl. A tak bezový keř zůstal. V obecné paměti zachovalo se také místo u Trocnovského dvora, kde Žižka se pod dubem narodil. Ten dub stál věky a lid jej choval v poctivosti. Později, po Bělohorské bitvě, byl Žižka lidu vyličován jako ukrutný divoch a krvežíznivec.
Než to v lidu zůstalo, že byl bojovník nepřemožený, jako síly nadpřirozené. Tu sílu hledali i v místě, kde se narodil, v dubu samém. Chodili si tam pro ni, uřezávali větve z tohoto stromu, vysekávali štěpiny z kmene, aby měli na topůrka k sekerám a kladivům. Věřiliť, že budou míti pádnější, mocnější rány a že více v díle vydrží. Když pak dub sešel a z kmene růstal jen pahýl, putovali sem kováři i venkované a zatloukali do něho hřeby. Byliť přesvědčeni, že tím nabudou síly a statnosti. Zároveň však i ten pahýl hubili, odnášejíce z něho na topůrka k řemeslnému náčiní. Tak ostatek mocného dubu hynul, až jen pařez zbyl. A když i ten setlíval, chodili sem lidé pro třísky, aby alespoň těmi upevnili a zarazili topůrka v sekyrkách a perlicích. Teď už není po dubu ani památky. Všecky stavby, jmenovitě kláštery a hrady, jež u nás zašly válkami, zvláště pak třicítiletou, padly Žižkovou silou. Tak lid věřil a namnoze věří. A kde nějaký starý val, třeba z dob pradávných, ten je také z Žižkových časů.
Tak o starých valech v okolí Luže si vypravují, že byly Žižkovy. Navštívíš-li ohromné náspy u Kopidlna a zeptáš-li se lidí v jejich sousedství bydlících, co vědí o tom pradávném ohrazení, uslyšíš: „To jsou staročeské šance, a to když Žižka bojoval.“ I místa, kde za svých tažení stanul, odkud útok počal i kde odpočíval, zapamatoval si lid a dobře v paměti dochoval od pokolení do pokolení.
U Rychmburka je rybník „Spálinec“. Ten se proto tak jmenuje, že v těch místech prý dal Žižka upáliti mnichy v Podlažickém klášteře zajaté. V Rychmburce samém mají „Žižkovu skálu“. Je to strmé skalisko zrovna proti hradu, od něho jen úzkým oupadem oddělené. Žižka dal prý střední část té skály vyhloubiti, tu pak postavil své kusy a dal odtud mocně páliti do hradu, v jehož zdi jsou podnes dvě kamenné koule z husitských děl. Daleko odtud, na severozápadě našeho království u Blšan je pahorek, podnes Žižkův jmenovaný, poněvadž prý tu kdysi Trocnovský vůdce ležel táborem. A za hranicemi nynějších Čech, v hrabství Kladském, za oněch dob k Čechám příslušném, při cestě z města Radku k Vambeřicům, viděti na konci lesa skálu a na skále kámen, který se podobá lidské hlavě v helmici s klípcem na oku. Skále té říkají podnes Žižkova hlava nejen Češi, nýbrž i Němci těch stran.
V Náchodě mají také Žižkův stůl. Je to veliký, kulatý kámen na hrubém, pískovcovém podstavci, pod bílou hradební zdí na zámeckém kopci. Jindy byla při tom stole kamenná lavice. Dnešního dne stojí o něco níže. U toho stolu prý Žižka pojedl, a to když se vracel Kladskem z Moravy. Náchodského hradu nedobýval. Jen prý se na něj podíval a řekl, že mu to vosí hnízdo za to nestojí.
Kromě tohoto Žižkova stolu mají v Hradeckém kraji ještě jeden. Poblíže Všestar, Rosnice a Probluzi u Hradce Králové černá se les Bor. V těch stranách ční nevysoký chlum „Homole“, a nejvyšší její místo, travou zarostlé, slově „Žižkův stůl“. V každém z jeho čtyř rohů stojí lípa, prostřed pak plochy roste jeřáb. Na tomto místě se Žižka zastavil, když táhl od Hor Kutných ke Králové Hradci. Tenkráte se kolem Homole vojsko rozložilo, na nejvyšším pak jejím místě postavili vůdci stůl. Byl prý zlatý a náčiní stříbrné. Když Žižka za tím stolem obědval, vojíni kolem zpívali. Po obědech pak stůl i drahé náčiní zakopali, jak vůdce poručil, a táhli dále k Hradci.
Zlatý stůl i všecko stříbrné náčiní jsou v těch místech po dnes. Nikomu však se dosud nepodařilo, aby jich dokopal.
Za to se dost „Žižkových“ podkov vykopává. Kde jaká stará podkova se najde hluboko v zemi, ta pochází, jak lid věří, z Žižkových časů. Určitě se po znají dle dírek. Dírky v podkovách z Žižkových dob jsou kulaté. –
Jako jsou Žižkovy stoly, valy a skály, jsou i Žižkovy stromy. Nejvíce lípy, pod kterými unavený vojevůdce v příjemný chládek usedl a odpočinul, jako pod starou lipou v Krčině a jinde. –
Splnilo se o Janu Žižkovi, co o něm napsal starý kronikář:
„Pověst jeho se rozhlásila do mnohých a dálných krajin světa, trvá až po dnes a bude i potom.“
Hlasité předčítání